Zapomeňte na malebnou idylku. Středověké město bylo hlučné a plné bahna i kouře
Foto: Pexels
3 min
Představa středověkého města s romantickými uličkami a útulnými domky patří spíš do světa pohádek. Skutečnost byla hlučná, zakouřená a zatížená neustálým strachem z ohně. Kdo tehdy žil za hradbami, nemíval klid, čistý vzduch ani na chvilku o samotě.
Reklama
Dým v domě a oheň za dveřmi
Nejstarší města se podobala rozrostlým vesnicím. Domy byly ze dřeva a hlíny a měly k sobě dvorky, zahrádky a hospodářská stavení. Kámen si mohli dovolit jen nejbohatší měšťané a ani ti se nedočkali nijak zvláštního pohodlí.
S přibývajícím obyvatelstvem se volný prostor tenčil a domy se tísnily těsně vedle sebe. Typický městský dům měl v přízemí obchod nebo dílnu a v roubeném patře se spalo. Za pracovním prostorem stávala kuchyň, odkud se šířilo vítané teplo, ale i dým. Komíny nad úroveň střechy se v Evropě rozšířily až v průběhu 15. století. Dříve se kouř vypouštěl otvorem ve střeše, případně ho zachycovaly dýmníky a vedly na půdu. Tam pomáhal udit maso a chránil krov před škůdci. Uvnitř ovšem zdravé prostředí rozhodně nepanovalo.
K tomu se přidávalo nebezpečí požáru. Převaha dřeva a hořlavých střešních krytin znamenala, že se oheň snadno přenesl na sousedy. Ve vrcholném středověku proto vznikala první nařízení, podle nichž byli měšťané povinni při hašení pomáhat. Praha vydala požární řád už na počátku 14. století a ukládala v něm vyhradit veřejné i soukromé prostory pro hasicí pomůcky. Před ohněm navíc varovali ponocní a hlásní na městských věžích.
Město jako jedno velké staveniště
Kamenné domy přibývaly pomalu, jejich stavba byla drahá a trvala roky. V mnoha ulicích proto stály budovy, které byly právě rozestavěné. Největší stavby, třeba kostely, se mohly protáhnout na desetiletí. Města tak připomínala rozlehlá staveniště, kde se od rána ozývalo klepání zedníků a tesařů. Většina ulic nebyla dlážděná, dlažbu měla jen hlavní náměstí, a po dešti se tak cesty měnily v hluboká bahniště.
Klidu jste si neužili ani doma. Chybělo tu soukromí. Prostory v domě oddělovaly spíš paravány než pevné příčky a rodina spávala v jediné místnosti na slamnících či matracích plněných rozličným měkkým materiálem. Pod jednou střechou žili majitel s manželkou a dětmi, prarodiče, ale také čeledíni a služebné. K nim se mohla přidat i neprovdaná příbuzná, o niž se rodina starala z křesťanské povinnosti.
Čím víc lidí, tím hůř se dýchalo
Na samotu si tedy nikdo nemohl stěžovat. Naopak v domech bylo k hnutí. Zužující se parcely určovaly podobu úzkých a tmavých staveb, a když bylo třeba víc místa, přistavělo se další patro.
Zbývala ještě otázka, kam s lidskými potřebami. Výklenky s odpadní rourou do jímky patřily jen k největším kamenným stavbám. Většina měšťanů používala přenosné nočníky a jejich obsah vylévala do strouhy nebo přímo do řeky. V některých městech výkaly končily rovnou na ulici. Vše záleželo na tom, jaká nařízení městská rada vydala.
Dnes se do středověkých uliček chodíme dívat jako na kulisu. Kdybyste tam ale měli strávit jediný den, vydrželi byste hluk, dým i bahno?
