Čtyři věty, které prozradí člověka s nízkou emoční inteligencí
Foto: Pexels
více než 5 min
Způsob, jakým reagujeme na konflikty a kritiku, může hodně napovědět o našich emočních kompetencích. Existují věty, které se v ústech lidí s nízkou emoční inteligencí rodí opakovaně.
Reklama
Někdy stačí pár vět, abychom si udělali obrázek o tom, jak dobře dokáže druhý člověk zvládat své pocity. Schopnost rozpoznat vlastní emoce, ovládat je a vcítit se do druhých – to vše patří k takzvané emoční inteligenci. A právě ta se projevuje především v každodenní komunikaci.
Samozřejmě to neznamená, že když někdo jednou vysloví některou z následujících vět, automaticky trpí nedostatkem empatie. Každý z nás může v napjaté chvíli zareagovat impulzivně. Problém nastává ve chvíli, kdy se z těchto formulací stává trvalý vzorec chování.
Když se odpovědnost přesouvá na druhé
Klinická psycholožka Cortney S. Warren, která získala doktorát na Texas A&M University a klinický výcvik absolvovala na prestižní Harvardově lékařské fakultě, se ve své praxi dlouhodobě věnuje analýze mezilidských vztahů. Pro americký portál CNBC identifikovala několik typických frází, které mohou signalizovat potíže s dospělým zvládáním emocí. Spojuje je především snaha vyhnout se zodpovědnosti, potřeba dominovat nebo bagatelizování pocitů partnera v rozhovoru.
Mezi nejčastější patří výroky typu „To není moje chyba“ nebo „Můžeš za to ty“. Člověk, který tyto věty používá pravidelně, se vytrvale vyhýbá přiznání vlastního podílu na problému. Místo zamyšlení nad tím, co mohl udělat jinak, okamžitě hledá viníka ve svém okolí.
Taková reakce často pramení ze strachu z neúspěchu nebo z neschopnosti přijmout vlastní nedokonalost. Připustit si chybu vyžaduje určitou míru sebereflexe a ochotu čelit nepříjemným pocitům. Přenesení viny na někoho jiného naopak umožňuje rychle uzavřít nepohodlné téma a vyhnout se nepříjemnému pocitu selhání.
V zdravé komunikaci přitom přiznání omylu nemusí být vnímáno jako prohra. Naopak – ukazuje, že dokážeme na své jednání nahlížet s odstupem a poučit se z něj. Právě tento postoj pomáhá budovat důvěru a vyspělejší vztahy.
Triumf místo řešení
Další typickou větou je „Říkal jsem to“ nebo „Zase mám pravdu“. Tato formulace se může objevit i v okamžiku, kdy je problém už dávno vyřešený. Namísto soustředění na další kroky se člověk zaměřuje na zdůraznění toho, že předem odhadl vývoj situace. Běžný rozhovor se tak mění v soutěž o to, kdo měl pravdu.
Podle Warren může být za touto potřebou touha po dominanci. Osoba v takové chvíli nehledá nejlepší řešení, ale především potvrzení vlastní pozice. Dokonce i dříve poskytnutá rada se může stát záminkou k pozdějšímu triumfování nad druhým.
Zralá komunikace vypadá trochu jinak. Lze mít pravdu a zároveň ji nevyužívat k ponížení partnera v diskusi. V mezilidských vztazích bývá důležitější společné hledání východiska než samotné vítězství ve slovní přestřelce.
Zeď místo blízkosti
Třetí věta zní „Nepotřebuji tě.“ Na první pohled může znít jako prohlášení nezávislosti. V některých situacích však může sloužit jako obranný mechanismus, jehož cílem je odstrčit druhého člověka. Extrémní zdůrazňování vlastní soběstačnosti může být způsobem, jak se vyhnout pocitu závislosti, odmítnutí nebo zranění.
Potíž spočívá v tom, že mezilidské vztahy stojí také na vzájemnosti. Potřebovat druhé není známkou slabosti, stejně jako prosba o pomoc nemusí znamenat nedostatek samostatnosti. Komplikace mohou nastat tehdy, když někdo důsledně odmítá blízkost, ale současně očekává pozornost a souhlas od svého okolí.
Stojí za to rozlišovat mezi zdravou nezávislostí a stavěním hradeb kolem sebe. Můžeme být samostatní a zároveň přiznat, že nám na druhých záleží. Schopnost říct „Potřebuji tě“ nebo „Je mi těžko“ vyžaduje neméně síly než samostatné řešení problémů.
Poslední typickou formulací je „Přeháníš“ nebo „Děláš problém z ničeho“. Jde o jeden z nejjednodušších způsobů, jak ukončit nepohodlný rozhovor. Když druhá osoba mluví o svém smutku, úzkosti či zklamání, místo naslouchání lze prostě prohlásit, že její reakce je přehnaná. Tímto způsobem jsou její emoce zlehčeny a konverzace rychle uzavřena.
Nedostatek empatie může být obzvlášť patrný právě v těchto okamžicích. Není nutné souhlasit s hodnocením situace druhého, abychom uznali, že jeho pocity jsou skutečné a podstatné. Věta „Přeháníš“ často problém neřeší, ale způsobuje, že se druhý člověk cítí nepochopen.
Mnohem konstruktivnější může být pokus porozumět perspektivě partnera v rozhovoru. I prosté „Chápu, že ti to bylo nepříjemné“ přece neznamená přiznání pravdy druhé straně ve všem. Ukazuje však, že jeho prožitky byly zaregistrovány a brány vážně.
Další signály a možnost změny
Samotná slova nejsou jediným prvkem, na který je vhodné dávat pozor. Význam má také způsob, jakým někdo reaguje na kritiku, konflikt nebo odlišný názor, a to, zda dokáže naslouchat druhému. Podstatné je především to, jestli se určité vzorce chování opakují pravidelně.
Lidé s obtížemi v této oblasti mohou například reagovat impulzivně, rychle se rozzlobit nebo se urazit během sporů. Mohou také vnímat každou poznámku jako osobní útok a okamžitě přecházet do defenzívy. Problémem může být i neschopnost rozpoznat vlastní emoce a rozlišit třeba zlost od strachu nebo smutku.
Emoční inteligence však není vlastnost, kterou nelze změnit. Lze pracovat na rozpoznávání vlastních pocitů, empatii, naslouchání druhým a přebírání odpovědnosti za vlastní jednání. Místo toho, abychom tyto čtyři věty chápali jako jednoduchý test emoční inteligence, je lepší je vnímat jako příležitost k zamyšlení nad vlastním stylem komunikace a možností osobního růstu.
