Život Inuitů za malé doby ledové byl ještě těžší než obvykle. Museli změnit své návyky i území

Geneticky jedinečný původ

Inuité se antropologicky řadí k potomkům národa Thule, kteří se zhruba před tisícem let nacházeli na území Aljašky. Ti se díky specifickému regionálnímu rozšíření geneticky poměrně značně odlišují od zbytku světových národů. Původně se jednalo o asijské národy, a po stránce vzhledu tak Inuité obyvatele východní Asie skutečně připomínají. Po řadu staletí se však vyvíjeli odděleně a přizpůsobovali se podmínkám života v chladné a mnohdy nehostinné krajině.

Postupně se tento národ rozšířil také na západ Grónska. Přesto se jejich osady nachází zpravidla za arktickou stromovou hranicí, tedy v oblasti, kde již není souvislý lesní porost. Za nejjižnější inuitskou komunitu na světě je považována osada Rigolet na poloostrově Labrador.

Přečtěte si také

Inuité jsou hrdý národ. Jejich původní označení "Eskymáci" je pro ně extrémně hanlivé

16. 2. 2023

Malá doba ledová donutila národ Inuitů k radikálním změnám

Zhruba po roce 1350 se, v období známém jako malá doba ledová, klima značně ochladilo. Zhruba v této době se mezi Inuity značně rozmohl lov velryb. Některé kmeny však i tak trpěly nedostatkem potravy kvůli přesunu velryb grónských z původních lovišť. Tito Inuité se tak museli živit mnohem chudší stravou v podobě menších ryb a kytovců. Také ztratili přístup k základním surovinám pro své nástroje a architekturu, které jim velryby grónské poskytovaly.

Měnící se klima nutilo Inuity přesunout své aktivity více na jih, blíže k arktické stromové hranici. V těchto oblastech bylo původní osídlení velmi řídké. Dříve nebo později – podle odborníků k tomu došlo zhruba v 17. století – pak Inuité narazili také na evropské kolonisty, se kterými později navázali důležité obchodní styky.

Zdokonalení techniky lovu

Život Inuitů se točil kolem hledání potravy. Ačkoli jedli mnoho arktických zvířat, včetně ryb, karibu a mrožů, jejich oblíbenými zvířecími pochoutkami byly velryby a tuleni.  Kočovný způsob života umožňoval Inuitům snadno cestovat za potravou podle ročního období. Jakmile našli kořist, používali Inuité specializovanou loveckou techniku k jejímu chycení a usmrcení. V lovu byli velmi zběhlí a často používali své rychlé kajaky k pronásledování a lovu tuleňů na otevřeném moři. K tomu jim navíc pomáhaly také harpuny, s nimiž zacházeli velmi obratně, a mnohdy s jejich pomocí dokázali lovit také menší ryby či vodní ptáky.

Přečtěte si také

Inuitské děti nebyly pojmenovávány podle pohlaví. Byly jménem provázány s rodinnými kořeny více,…

15. 2. 2023

Lov tuleňů na souši vyžadoval také speciální taktiku. Tuleň kroužkovaný byl v Grónsku velmi běžný, ale bylo obtížné ho ulovit, protože se zcela skrýval pod vodou a jen občas zvedl hlavu do speciálně vytvořených, sněhem pokrytých dýchacích otvorů v ledu.  Lovec tak trpělivě a nehybně postával vedle otvoru, a to i několik hodin. Jakmile se tuleň vynořil k nádechu, byl téměř okamžitě harpunován.

Úprava jídelníčku

Díky značným genetickým rozdílům mezi tradičními národy a Inuity se mohli obyvatelé severu zeměkoule mnohem lépe fyzicky přizpůsobit arktickým podmínkám. To s sebou neslo také uzpůsobení stravovacích návyků. Inuité se tak museli smířit se stravou bohatou zejména na omega-3 polynenasycené mastné kyseliny z tuku mořských savců.

Právě tyto mastné kyseliny přitom tvoří základ jídelníčku celého lidstva. Pouze Inuité je však dokáží efektivně odbourávat. V rámci odborné studie pak bylo zjištěno, že na podobné stravě mohou bez značnějších komplikací existovat zhruba 2 % Evropanů. Právě přežívání na tucích pak bylo pro Inuity klíčové během malé doby ledové, kdy byly zdroje potravy ještě více omezeny.

Přečtěte si také

Inuité jedli ryby syrové, skoro nikdy je tepelně nezpracovávali. Důvody pro syrovou stravu byly…

11. 2. 2023

Efektivní využívání dostupných surovin

Inuité byli vrcholem tisíciletých znalostí arktických národů. Jejich nejdůležitější taktikou pro přežití bylo využívání všech dostupných zdrojů. Například v Grónsku bylo v zimních měsících k dispozici jen velmi málo dřeva na stavbu, topení a svícení. Inuité si tak místo klasických budov stavěli iglú, kde byl hlavním konstrukčním materiálem sníh. K vytápění a osvětlení pak používali velrybí a tulení tuk. Kůže z ulovených zvířat jim pro změnu posloužily na rámové konstrukce, z nichž stavěli kajaky či čluny. Z podobného materiálu pak vyráběli i své oblečení.

Přesné datování malé doby ledové dnes není příliš možné. Přesto se obecně hovoří o období mezi 14. a 19. stoletím, přičemž vrcholu dosáhla tato éra zhruba mezi lety 1640 a 1710. Její dopady významně ovlivnily celou řadu světových národů a nevyhnuly se ani národu Inuitů. Ti však tuto dlouhotrvající zimu zvládli, díky staletím adaptace na tvrdé podmínky severních oblastí, a díky své houževnatosti tak přežívají i dnes.