Byly to takové paneláky pro chudé obyvatelstvo. V antickém Římě nebylo lehké sehnat střechu nad hlavou
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
4 min
Zatímco zámožní Římané obývali luxusní vily s vlastní zahradou, chudší vrstvy se musely spokojit s mnohem menším komfortem. Insulae byly nájemné antické činžáky, jejichž stavba měla hodně společného s dnešními developerskými projekty.
Reklama
Řím měl hustotu zalidnění 20krát větší než dnešní Praha
Na počátku osmého století před naším letopočtem se tehdy malý městský stát na řece Tibeře rozrostl v antickou veleříši. Římské impérium se rozprostíralo na většině kontinentální Evropy, časem dobylo i Británii, podstatnou část západní Asie, severní Afriku a ostrovy ve Středomoří.
Odhaduje se, že celková populace říše dosahovala v době své největší slávy okolo 65 milionů obyvatel, z toho až 1 milion bydlel přímo v hlavním městě impéria. Řím byl pětkrát lidnatější než jiná významná antická centra jako Kartágo, Antiochie nebo Alexandrie. Při rozloze Říma okolo 18 kilometrů čtverečních byla průměrná hustota zalidnění více než 50 tisíc osob na kilometr čtvereční.
Pro porovnání, hustota zalidnění v současné Praze je v průměru 2,5 tisíce, což je 20krát méně, než bylo ve starověkém Římě. Z toho je zřejmé, že v antickém Římě bylo doslova narváno. Kde všichni ti lidé bydleli?
45 tisíc bytovek zajistilo bydlení většině římských obyvatel
Insulae znamená italsky “ostrov” a staří Římané jej v architektuře používali ve dvou významech. Buď mohl označovat celý městský blok, nebo druh velkého bytového domu, který svou rozlohou zaujímal celý blok. V insulae bydlela především střední dělnická třída. Jen ty bohatší rodiny si mohly dovolit soukromé vily, označované latinsky domus.
Regionální katalogy ze 4. století uvádějí, že v Římě stálo okolo 45 000 insulae, které pojaly většinu z 800 tisíc - 1 milionu obyvatel. Kdežto počet soukromých domů byl jen asi 1800. Tyto typy staveb nebyly nijak separované, jednotlivé městské čtvrti byly zastavěné domy a insulae zároveň.
Jejich výška často přesahovala zákonem daný limit
V přízemí byly tzv. tabernae orientované do ulic, řemeslné dílny a obchody, které si jednotliví živnostníci pronajímali od jejich majitelů. Insulae vlastnili majetní Římané, včetně členů senátu, někdy i skupina boháčů.
Kvůli nebezpečí požáru a zhroucení byla jejich výška omezena zákonem. Za císaře Augusta (64 př. n. l. - 14 n. l.) na 21 metrů a za Trajana (54 - 117 n. l.) byla snížena na 18 metrů. Zákony ale nebyly striktně dodržovány - insulae byly často pěti i vícepatrové. Jejich zdi tvořily cihly, které byly vzájemně tmelené vrstvou cementu. Nad přízemím se nacházely nájemné obytné prostory spojené vnitřním společným schodištěm. Byty často mívaly dřevěné nebo betonové balkony.
Nízkonákladové stavby často postihovaly havárie
Řecký geograf, filosof a historik Strabo (64/63 př. n. l. - asi 24 n. l.) uvedl, že sice insulae měly tekoucí vodu a kanalizaci jako vily patricijů, ale kvalita jejich stavby byla někdy velmi špatná. Byly totiž budovány jako nízkonákladové stavby pro spekulativní účely. S nemovitostmi, kromě mnoha jiných obchodních zájmů, spekuloval také římský “miliardář” Marcus Licinius Crassus (115 př. n. l. – 53 př. n. l.).
Vodu z vodovodu bylo technicky možné dopravit jen do nižších pater budov, kde byl nejvyšší nájem. Z důvodu častých bezpečnostních a technických problémů byla nejvyšší patra nejméně žádoucí a také nejlevnější.
Bydlelo zde okolo 40 lidí, některé apartmány však byly luxusní
V průměrné insulae bydlelo okolo 40 lidí, v šesti až sedmi bytech. Každý byt o rozloze okolo 93 metrů čtverečních obývala jedna rodina. V Římě se dochovala jen jediná insulae, pětipodlažní Insulae dell'Ara Coeli, na úpatí Capitoline Hill, která je datována do 2. století našeho letopočtu. Další insulae dodnes stojí v 30 km vzdálené přímořské Ostii. Zde nalezneme i luxusní insulae se zdobenými pilastry a sloupy, prostornými místnostmi prosvětlenými velkými okny s výhledem do zahrady nebo ulice. Tyto stavby s největší pravděpodobností dlouhodobě obývali prominentní obyvatelé města.
