I hřiby a lišky obsahují jeden z nejprudších houbových jedů, upozorňují odborníci
Foto: NatalyaA / Depositphotos
Ne všechny houby, obsahující jedovaté látky, jsou pro člověka jedovaté. Je to tím, že tyto látky jsou v určitém druhu obsaženy jen v nepatrných koncentracích. Již ke konci minulého století byl i v osvědčených jedlých houbách nalezen jeden z nejprudších houbových jedů, alfa amanitin.
Těmi druhy s nečekaným složením jsou jedny z důležitých celosvětově obchodovaných volně rostoucích druhů hub - hřib smrkový (lat. Boletus edulis, taktéž nazývaný králem houbařské říše) a liška obecná (lat. Cantharellus cibarius), uvádějí odborníci na slovo vzatí, MUDr. Jiří Kubička, Ing. Josef Erhart a Marie Erhartová, v odborné publikaci s výstižným názvem Jedovaté houby.
Čínu ovládla nová sběratelská mánie. „Houbová mládež“ lítá po lesích a zahlcuje sociální sítě svými…
Zmíněný toxin α-Amanitin patří mezi nejsilnější jedy, se kterými se u hub můžeme setkat. Poškozuje buňky jater. Ve výše jmenovaných druzích hub je však tento nebezpečný toxin přítomen jen ve stopovém množství. Zjistit ho lze pouze jen nejjemnějšími chemickými metodami, takže jeho účinek se nemůže při jídle vůbec uplatnit. Tyto druhy požíváme bez jakékoli újmy stejně jako brambory, které v některých částech obsahují jedovatý solanin.
Některé houby produkují kyanovodík, velmi prudký jed, vonící po hořkých mandlích, a přesto jsou jedlé. Tepelnou úpravou se zřejmě zničí živá jedovatá tkáň houby a jedovatá látka přestane působit. Také obsah některých jedovatých látek v plodnicích může značně kolísat; je to známo například o muskarinu. Při jednom rozboru nalezneme značné množství této látky, při jiném je její obsah nepatrný.
Známe i rozdíly krajové, teplotní, geologické aj. Z toho plyne někdy i mnoho dohadů mezi houbaři, kteří nemohou pochopit, že určitý druh je někde dobře snášen, jinde však vznikají otravy.
Již v 80. letech minulého století se v procesu zjemňování a zpřesňování chemických rozborů prohlubovaly znalosti jedovatých hub. Stejně důležitá jsou však přesná pozorování jednotlivých příznaků nesnášenlivosti po požití určitých druhů hub.
