Eskymačky – lovkyně přejímaly mužský způsob života, oblečení i účes. Byly k nerozeznání
Foto: Petter L. Pettersen / Public Domain, Wikimedia commons
4 min
Jediný lov, který ženy pravidelně provádějí, je chytání angmagsaet neboli huňáčka severního. Lov se provádí v létě, kdy huňáček připlouvá k pobřeží v tak hustých rojích, že je možno ho čeřeny nabírat a házet do ženského člunu nebo na břeh.
Reklama
Ženy vybírají ryby potom tak dlouho, až se domnívají, že mají dost na zimní zásobu; neberou jich víc, i kdyby jich zůstalo sebevětší množství. Suší ryby tím způsobem, že je rozkládají po kamenech a kopcích; ženy je také hlídají a skládají je, když ryby uschnou.
Někdy pomáhají ženy při lovu tuleňů, když jsou zvířata uzavřena do jakési pasti a v úzkých průlivech hnána ke břehu. Je jen málo případů, že by se ženy vydaly na lov v kajaku, popisuje autenticky Fridtjof Nansen ve své knize Život Eskymáků.
Poznámka autora k terminologii: Pojem Eskymák byl v době napsání knihy – vydána roku 1891 – naprosto běžným, autor ani nikdo jiný neznal současný výraz Inuit.
Rozdíly mezi mužem a ženou (ne)existují?
„Tvrdívá se, že naše ženy hodně pracují, ale velká chyba je, že nekonají právě tutéž práci jako muži. Ti, kdo tak tvrdí, by nebyli spokojeni s poměry v Grónsku; neboť tam je tomu právě tak jako u nás (myšleno v Norsku – pozn. autora)“, píše Nansen, kterého jsme citovali již v našem starším článku Když se Eskymák vrátí z lovu na moři, má hotovo. Žena odtáhne kajak i kořist, tu rozporcuje, vydělá kůže, postaví stan.
Když se Eskymák vrátí z lovu na moři, má hotovo. Žena odtáhne kajak i kořist, tu rozporcuje, vydělá…
Oboje pohlaví chodí sice v kalhotách a činí tak od nepaměti; přesto však nedospěli Eskymáci k pochopení malého rozdílu mezi mužem a ženou. Tvrdí na příklad, že mimo jiné po tělesné stránce jsou tu určitě závažné rozdíly, a namlouvají si, že ženy pravidelně nebývají tak silné, obratné a statečné jako muži, a že se proto nehodí tak dobře k vyplouvání na moře za lovem. Naopak se např. nedomnívají, že by muži byli právě nejlepší k přivádění dětí na svět, kojení atd. Proto je mezi oběma pohlavími tam na dalekém severu ostře ohraničená dělba práce.
Jasně rozdělené role?
Muž vede namáhavý život na moři při honbě za obživou; když se však vrací se svou kořistí k břehu, je nejdůležitější část jeho práce pro udržení společnosti hotova. Tady bývá přijat ženami, které mu pomohou na pevninu, a zatímco se muž stará jen o svůj kajak a nářadí, musí ženy odvléci kořist k domu. V dřívějších dobách bylo rozhodně pod lovcovu důstojnost, aby při této práci pomáhal, a tak je tomu ponejvíce doposud.
Žena v roli muže-lovce
Gustav Frederik Holm (1849–1940), dánský průzkumník a námořní důstojník vypráví, že v Imarsiviku na východním pobřeží dvě dívky jezdily na kajaku. Byl tam totiž nepříznivý poměr mezi muži a ženami, protože z 21 obyvatel bylo jen 5 mužů. O tom, jestli tyto ženy získaly stejnou zručnost v lovení jako muži, nejsou bohužel další zmínky.
Ulu, nůž pro ženy, používají Inuitky téměř 5000 let. Na ryby, kůže, oblečení i řezání dětských vlasů
„Dívky přejaly docela mužský způsob života, odívaly se jako oni a podobně se také česaly. Když si směly vybrat mezi Holmovými předměty, určenými k výměně, nevzaly si jehly nebo jiná ženská náčiní, ale vyvolily si hroty ke svým zbraním. Bylo zajisté těžko rozeznat je od mužů; myslím, že i my jsme je na východním pobřeží viděli, ale netušili jsme, že to jsou ženy.“ Holm vypravuje, že na témž místě mělo být ještě několik jiných dívek vycvičeno k lovu, ale byly tehdy příliš mladé, popsal Fridtjof Nansen.
