Eskymačky bez dědictví musely ženicha uchvátit svou krásou a zdatností, jinak zůstaly s pohrdáním na ocet
Foto: JJ O'Neill / Creative commons, CC-BY-SA
4 min
„Eskymáčtí mužové někdy prokazují málo uhlazenosti ve vnějším vystupování k ženám, tedy když vidí ženu vykonávat těžkou práci, stojí s rukama zkříženýma a usmívají se, aniž jim v nejmenším pomohou,“ vypozoroval polárník Nansen.
Reklama
Mezi eskymáckými ženami a muži se uplatňoval určitý stavovský rozdíl ve společenském životě. Například při jídle nebo při hoštění kávou byli nejdříve obslouženi velcí lovci a nejvýznamnější muži, potom ostatní muži, a nakonec přišla řada na ženy a děti, popisuje vcelku detailně vědec, spisovatel a držitel Nobelovy ceny za mír Fridtjof Nansen (1861-1930) v knize z roku 1891 ŽIVOT ESKYMÁKŮ.
Při hostinách si nejpřednější muži vyprávěli navzájem své zážitky, kdežto „ženské si pro sebe také udělaly hostinu v jiném koutě, avšak podle všeho vedly pouze plané žvásty“, převzal Nansen popis reality Eskymaček od Larse Dalagera (1722-1772), dánského obchodníka a polárníka.
Chlapec se oslavuje, dívku oplakají
Již ve včerejším článku Eskymáci se báli mrtvol: Nemocné ženy, nikoliv muže, pohřbívali zaživa a oblékali budoucího nebožtíka dlouho před smrtí jsem citovala spisovatele Nansena: „Že ženy nepožívají takové vážnosti jako muži je zřejmě i z toho, že když se narodí chlapec, otec jásá a matka září pýchou; narodí-li se dívka, oba pláčou nebo jsou alespoň velmi znepokojeni.“
Chlapec je přirozeně považován za budoucího plavce na kajaku a lovce a za oporu rodiny, až rodiče budou staří, tedy za přímý přírůstek provozního kapitálu, zatímco děvčat je podle jejich mínění na světě vždycky dost.
Jak bylo řečeno v úvodu, eskymáčtí muži někdy prokazují málo uhlazenosti ve vnějším vystupování k ženám, tedy když vidí ženu vykonávat těžkou práci, stojí s rukama zkříženýma a usmívají se, aniž jim v nejmenším pomohou.
Výchova i vdavky hrají pro chlapce
Podle Nansena se totéž projevuje ve výchově. O chlapce, budoucího živitele, je po všech stránkách dobře postaráno. Zemřou-li chlapci rodiče, netrpí hoch žádnou nouzí, neboť ho všichni chtějí v domě a ujímají se ho. S děvčaty je tomu jinak: když osiří a nemají přátel, dostane se jim sice nadbytku jídla, ale dostanou horší šaty, že je žalostno na ně pohledět.
Když však děvčata dosáhnou věku na vdávání, jsou na tom přibližně stejně s dívkami lépe postavenými – nedostávají totiž žádné dědictví, a pak záleží jen na „jejich kráse a zdatnosti, neboť tyto vlastnosti zvětšují jejich úvěr u mladých mužů. Nedostávají-li se jim, muži jimi pohrdají, a tyhle dívky se nikdy neprovdají, protože je dost takových, mezi nimi je možno si vybrat“.
Na tohle si však nemohou dívky stěžovat, poněvadž muži na tom nejsou lépe; nemohou se z nich totiž stát lovci, což se někdy stává, nemají také oni velké vyhlídky na ženitbu, a všichni se na ně dívají spatra, přiblížil čtenářům již v roce 1891 Fridtjof Nansen ve své knize plné svědectví ŽIVOT ESKYMÁKŮ.
Dětská infanticida
Zajdeme-li do extrému, tedy spojíme-li sňatky se smrtí, stojí za přečtení náš starší článek o zásnubách dětí a vědomém usmrcování novoozených děvčátek, tedy o problematice infanticidy u severoamerických a initských národů - Dětské zásnuby: Zvyšovali počet mužů v komunitě tak, že otec rozhodl o zabití novorozených dcer. Ty zasnoubené byly ušetřeny.
