Vánoce jako maraton bez zastavení: Ničí nás povinnost těšit se, povinnost být vděční a neustále se usmívat
Foto: Alexander_Safonov / Depositphotos
3 min
Ne že bychom neměli rádi Vánoce, jen je máme raději v menších dávkách. Ještěže jsou pouze jednou ročně… Máme potřebu držet se jakési ideální představy, kterou se snažíme naplnit, bohužel i za cenu ztráty duševní pohody. Přitom by bylo vše jednodušší, kdybychom se vykašlali na dokonalost.
Reklama
Máme to v oblibě, akorát ne vše najednou
Přiznejme si, že Vánoce začínají každý rok o něco dříve, prakticky už koncem října, kdy oslavíme Dušičky, případně Halloween. Hned poté mizí podzimní a strašidelné dekorace z domácností a v očích televizních reklam je mají okamžitě nahrazovat vánoční výzdoby. Než se nadějete, nejen média, ale i obchodní domy a další veřejná místa začnou navlékat ten předčasný vánoční kabátec a nabízet typicky sváteční produkty. Vždyť i vánoční trhy letos odstartovaly na mnoha místech už v listopadu…
Člověk tak získá pocit jakéhosi nátlaku. Hned ho napadá, že už by měl začít shánět dárky, kupovat zásoby v probíhajících slevových akcích a vymýšlet, kde vlastně stráví který vánoční den. Plánování, vymýšlení, shánění, nekonečný stres, a to prakticky ještě předtím, než zima vůbec začala! Koho by bavilo myslet na Vánoce nepřetržitě celou tu dobu, spojovat si je s povinnostmi a tlakem, aby vše bylo krásné a bez poskvrnky?
Vánoce jako maraton bez zastavení
Kdepak, ve skutečnosti máme rádi jenom ten jeden konkrétní Štědrý večer a pak už by klidně mohlo být jaro, teplo a hezké slunečné počasí. Obdivujeme světýlka, ochutnáváme cukroví, koukáme na pohádky a toužíme po jediném – cenných chvílích klidu. Nečekáme vlastně ani tak na konec samotných svátků, ale toho šíleného spěchu s nimi spojeného, na konec plánování a očekávání. Vždyť jedeme nepřetržitě minimálně od listopadu až do Nového roku, není divu, že ke konci už ztrácíme dech a nervy. Silvestrovská oslava se zdá být tak trochu za odměnu…
Jsme unavení z povinné radosti
Vánoce jsou časem veselí a radosti, to ví každý. Tak to koneckonců musí být. Cítíme, že bychom se o to zkrátka měli snažit, i když nám chybí energie, vůle a odhodlání. Nejradši bychom je možná i vypustili, zalezli si jednoduše do postele nebo na gauč u televize, popíjeli kakao a relaxovali, aniž bychom se museli starat o to, kdo uvaří rybí polévku, kdo klepne kapra, kdo přiveze příbuzné a kdo ozdobí stromeček…
Ničí nás povinnost těšit se, povinnost být vděční a neustále se usmívat. I radost jednoho unaví, když je takto mlčky nařízená. Vyhlížíme normální dny, v tiché touze po obyčejnosti. Milujeme Vánoce jako ideu a každý rok si je idealizujeme a těšíme se, ale právě prožívaná realita nás vyčerpává. Ale ono to k nim nějak patří, ten tradiční chaos, ta únava kráčející ruku v ruce s úlevou a tichým přáním, aby po všem zase přišel klid. Nezbývá nám než to zvládnout, obalit nervy čokoládou, zatnout zuby a vydržet.
