Zkažené zuby a páchnoucí dech? Jak skutečně vypadala ústní hygiena ve středověku
Foto: Pexels
3 min
Zčernalé pahýly, mezery v chrupu a dech, před nímž ustupuje i nejodvážnější sousedka. Právě takhle nás filmy učí představovat si chudinu ve středověku. Kosterní nálezy ale vyprávějí jiný příběh.
Reklama
Kaz tehdy téměř nikoho netrápil
Logika zní přesvědčivě: žádný kartáček, žádná pasta, žádná ordinace, tedy kazy úplně všude. Rozbor kosterních pozůstatků ukázal opak. Zubní kaz postihl jen asi pětinu evropské populace a většinou šlo o lehké případy. Na začátku minulého století, kdy už péče o chrup výrazně pokročila, jím trpělo devět lidí z deseti.
Zuby nekazilo to, že se o ně nikdo nestaral, ale to, co se jedlo. Středověký chrup měl navíc jiné nepřátele, než bychom čekali. Hlavním z nich bylo postupné obrušování, kvůli kterému zuby ztrácely tvrdé tkáně, a někdy dokonce celé korunky. Příčina přitom ležela přímo na talíři.
Co za tím stojí: strava bez cukru a mouka s kamínky
Klíč k záhadě je jednoduchý: ve středověkém jídelníčku se téměř nevyskytoval cukr. Většina lidí si ho nemohla dovolit a i bohatí ho sypali do pokrmů střídmě, jako koření. Sladilo se ovocem a medem.
Prostý lid jedl hlavně obiloviny, luštěniny a zeleninu, k tomu pil mléko, bohaté na vápník. Takový jídelníček by dnes doporučil i stomatolog. Dnešní supermarkety jsou naproti tomu plné sladkých pokušení a málokdo jim odolá.
Zub ale poškozovalo něco jiného. Obilí se mlelo ručně a nahrubo a do mouky se dostávaly drobné kamínky z mlýnských kamenů. Každé sousto chleba tak působilo trochu jako brusný papír. Právě tohle pomalu zkracovalo chrup a mohlo vést ke ztrátě zubu.
Bílý úsměv a vonný dech podle dobových receptů
Dochované návody dokládají, že lidem na čistých zubech a svěžím dechu záleželo. Zuby se drhly hrubým lněným plátýnkem, na které se občas nanesla bylinková směs, třeba šalvěj se solí nebo dřevěné uhlí ze stonků rozmarýnu. Rozžvýkaná větvička, například z lísky, se přitom mohla proměnit v improvizovaný kartáček s roztřepeným koncem.
Existovaly i primitivní ústní vody. Základ tvořil ocet nebo bílé víno a v něm se louhovaly aromatické byliny: máta, hřebíček či skořice.
Háček byl v tom, že řada těchto domácích past byla sama o sobě příliš drsná a sklovinu dál obrušovala. Chrup starších lidí proto nebýval nijak výstavní a s věkem o zuby přicházeli. Zkažené je ale neměli.
Co si z toho odnést dnes
Středověk nám připomíná, že na jídelníčku záleží stejně jako na kartáčku. Nejmodernější vybavení nezachrání zuby, když je denně zasypeme cukrem. Možná by stálo za to zamyslet se, kolik z naší dnešní péče jen napravuje to, co si způsobujeme sami.
