Zítra miliony Čechů usednou k televizi. Večer poběží film, který milují všichni od 9 do 99 let

Některé filmy baví jednu generaci. Jiné se stávají součástí národní kultury. Existuje však jen hrstka snímků, jejichž hlášky zlidoví natolik, že je lidé používají desítky let po premiéře. Jedna česká komedie dokázala ještě něco navíc. Vytvořila legendu, která se ve filmu vlastně nikdy neobjevila.

Když obyčejná večerní škola vytvořila filmovou klasiku

Když měl v roce 1976 premiéru film Marečku, podejte mi pero!, asi nikdo netušil, že vzniká jedna z nejcitovanějších českých komedií všech dob. Režisér Oldřich Lipský tehdy spojil síly se scenáristickou dvojicí Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak, která už měla za sebou úspěch filmu Jáchyme, hoď ho do stroje!. Výsledkem byla komedie, která dokázala spojit inteligentní humor, výborné herecké výkony a situace, ve kterých se poznával téměř každý divák.

Příběh sleduje pracovníky průmyslového podniku, kteří si musejí doplnit vzdělání v kurzu večerní školy. V lavicích se najednou ocitají dospělí muži různých profesí i povah, kteří znovu prožívají školní trable, zkoušení, domácí úkoly a boj s matematikou či češtinou. Už samotný nápad byl geniální. Každý divák totiž někdy seděl ve školní lavici a většina dospělých si zároveň dokázala představit, jak absurdní by bylo vrátit se po letech zpátky mezi spolužáky.

Málokdo však ví, že velká část scén nevznikla pouze ve fantazii autorů. Zdeněk Svěrák i Ladislav Smoljak měli zkušenosti s výukou na večerních školách a řadu postav i situací inspirovali skuteční studenti. Právě proto působí film dodnes tak autenticky. Za každou hláškou a každým nedorozuměním je totiž kus reality.

Hliník se odstěhoval do Humpolce. A nikdy ho nikdo neviděl

Česká kinematografie vytvořila mnoho legendárních postav. Jen málokterá se však proslavila natolik jako Hliník. A přitom se ve filmu nikdy neobjevil.

Jméno spolužáka Hliníka zaznívá během celého filmu opakovaně. Učitelé ho hledají, spolužáci o něm mluví, ale divák ho nikdy nespatří. Právě tato jednoduchá scenáristická hříčka se proměnila v jeden z největších fenoménů českého filmu.

Popularita neviditelného spolužáka postupně přerostla samotný film. V Humpolci, kam se podle slavné věty „Hliník se odstěhoval do Humpolce“, vznikla pamětní deska a později dokonce recesistické muzeum. Hliník se tak stal zřejmě jedinou českou filmovou postavou, která získala turistickou atrakci, aniž by se kdy objevila před kamerou.

Tento fenomén dokonale vystihuje sílu filmu. Diváci si totiž nezamilovali jen příběh, ale celý svět, který Svěrák a Smoljak vytvořili. A právě proto se na Hliníka vzpomíná dodnes.

Herecká sestava, která neměla slabé místo

Jedním z důvodů dlouhodobého úspěchu filmu je mimořádné obsazení. Oldřich Lipský měl dar vybírat herce tak, aby každá role působila naprosto přirozeně. V Marečku, podejte mi pero! se sešla skutečná elita českého filmu.

V hlavní roli Jiřího Kroupy exceluje Jiří Sovák, který zde vytvořil jednu ze svých nejpamátnějších postav. Kroupa je obyčejný zaměstnanec továrny, který se musí vypořádat s návratem do školy a současně neztratit autoritu doma ani v práci. Sovák dokázal jeho rozpaky, tvrdohlavost i dobrosrdečnost zahrát s takovou lehkostí, že si diváci postavu okamžitě oblíbili.

Vedle něj září František Filipovský, Josef Kemr, Vladimír Menšík, Vlastimil Brodský, Jaroslav Satoranský, František Peterka či Václav Lohniský. Každý z nich dostal prostor vytvořit nezapomenutelnou figurku a dohromady vytvořili herecký orchestr, který funguje dokonale i po téměř padesáti letech.

Zajímavostí je také účast Jiřího Schmitzera, který si ve filmu zahrál syna hlavního hrdiny. Nešlo přitom o náhodu. Schmitzer byl skutečným synem Jiřího Sováka. Jejich vztah byl v soukromí poměrně komplikovaný, což dodává jejich společným scénám zvláštní rozměr.

Film, který objevil Tomáše Holého

Když dnes padne jméno Tomáš Holý, většina diváků si vybaví filmy Jak vytrhnout velrybě stoličku nebo Pod jezevčí skálou. Jen málokdo si však uvědomuje, že jeho filmová kariéra začala právě v komedii Marečku, podejte mi pero!.

Byla to jedna z jeho prvních filmových příležitostí a už tehdy bylo patrné, že má mimořádný talent. Přirozenost, bezprostřednost a schopnost působit před kamerou naprosto nenuceně z něj později udělaly největší dětskou hvězdu československého filmu

Hlášky, které zlidověly

Jen málo českých filmů dokázalo proniknout do běžné řeči tak jako Marečku, podejte mi pero!. Věty z filmu používají lidé často, aniž by si uvědomovali jejich původ.

Právě v tom spočívá mimořádný talent Svěráka a Smoljaka. Jejich humor nebyl založen na prvoplánových vtipech, ale na přesném pozorování lidských slabostí. Diváci se nesmáli postavám, ale sami sobě. Poznávali v nich vlastní učitele, kolegy, sousedy i členy rodiny. Film navíc vznikl v době, kdy české komedie dokázaly bavit celé generace současně. Děti se smály jedněm situacím, dospělí jiným a každý si z filmu odnesl něco svého.

Natáčení v reálné škole i továrně

Autentičnosti pomohly také lokace. Školní scény vznikaly v historické budově v pražské Dušní ulici a tovární prostředí filmaři našli v Roudnických strojírnách a slévárnách. Díky tomu nepůsobí prostředí uměle ani studiově. Dnes jsou některá natáčecí místa výrazně proměněná, ale fanoušci filmu je stále vyhledávají. Podobně jako u jiných slavných českých komedií se i zde lokace staly součástí filmového dědictví.

Film funguje i po téměř padesáti letech

Mnoho komedií zestárne společně se svou dobou. Komedie Marečku, podejte mi pero! však dokázala něco výjimečného. Humor založený na mezilidských vztazích, školních trapasech a střetu generací je totiž nadčasový. Dospělí studenti, kteří zápasí s učením, chtějí zapůsobit před učiteli a současně si zachovat důstojnost, jsou stejně směšní dnes jako v roce 1976. Každý někdy zažil zkoušení, nervozitu před testem nebo pocit, že nerozumí tomu, co ostatním připadá samozřejmé.

Právě proto se film stále vrací na televizní obrazovky a nachází nové diváky. Nejen jako nostalgická vzpomínka na staré časy, ale jako komedie, která si uchovala schopnost bavit napříč generacemi. Zatímco mnohé filmy zůstaly uzavřené ve své době, Marečku, podejte mi pero! se stal součástí české kultury. A spolu s ním i jeden neviditelný spolužák, který se kdysi odstěhoval do Humpolce.

Komedii vysílá v pátek večer 12. června TV Nova.