Vzácná nemoc Inuitů: Své příbuzné vidí jako tlustá zvířata a přejí si je pozřít
Foto: George H. Wilkins / Creative commons, CC-BY-SA
4 min
Tato psychotická porucha byla popsána u Inuitů z Hudsonova zálivu. Mezi projevy patří obsedantní nutkání jíst lidské maso, úzkost a přesvědčení, že je jedinec očarován příšerou z ledu a kostí, která žere lidi. Je provázena vegetativními příznaky.
Reklama
Etnopsychózy jako je tato jsou závažné dušení stavy, které jsou typické pro nějakou oblast, nejen v kontextu kulturním (a společenském) či socio-kulturním, nýbrž také demografickém, i když se tyto hranice mohou prolínat. Tato psychóza je spojena zejména s domorodými civilizacemi obývajících arktický a subarktický podnebný pás, například u Eskymáků z Hudsonova zálivu v Kanadě (konkrétně u kmenů Cree, Odžibva a dalších). O dalším vzácném psychickém nemocnění, tzv. pibloktoqu, vyskytujícím se převážně mezi Inuity jsme psali v našem článku Záhadná arktická hysterie: V určitém období provádějí Gróňané vyšinuté věci.
Samotný pojem windigo či wendigo odkazuje ke třídě antropofágních nadpřirozených monster s velkou spirituální i fyzickou silou. Jedná se ale o psychiatrickou poruchu, při níž dotyčný pociťuje nutkání požírat lidské maso a je přesvědčený, že se začíná měnit ve zmíněnou mýtickou příšeru Wendiga či jinými jmény Witigo, Wikio, Wee-Tee-Go. Znamená to „zlý duch, který pojídá lidi“.
Projevy onemocnění
Psychiatr Seymour Parker hovoří o windigu jako o formě mentální disharmonie, kterou označuje téměř za bizarní, a mentální choroba má údajně v člověku vzbuzovat obsedantní chuť po lidském mase. Fenomenologicky se má pak jednat o stav podobný úzkosti, uvádí Tomáš Plaček kapitolu o vzácném duševním onemocnění Inuitů ve své bakalářské práci Onemocnění windigo a prostředím podmíněné psychózy (Katedra antropologie, obor Antropologie, Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity v Brně).
Stupně psychózy
Dle všeho má choroba několikero stupňů, které ovšem autoři popisují poměrně různorodě. Společným rysem mohou celkem být jeden až tři stupně projevů choroby.
První stupeň
První ze stupňů, tedy ten avizujíce prvotní příznaky onemocnění, popisuje nauzeu, hluboké depresivní stavy, stupor (abnormální stav, který se vyznačuje neschopností pohybu a ztuhlostí postiženého člověka) a nechuť k jídlu. Některé zdroje uvádí také sebevražedné myšlenky.
Druhý stupeň
Prvotní stav mívá rychlý průběh, kdy se postižený dostává do další fáze (tedy druhé, nebo finální), která může být příznačná zvracením, nespavostí a halucinacemi. Dostavuje se příznačný strach z posednutí zlým duchem. V tomto, nebo v posledním stádiu, se pak člověk kompletně mění do podoby domnělého hominida „se srdcem z ledu“.
Finální stupeň
Wendigo „ve finálním stádiu“ podléhá obsedantně-kompulzivní tužbě po konzumaci lidského masa. Dle Seymoura Parkera podléhá chorý člověk ve finálním stádiu představám, kdy své okolí (zejména blízké příbuzné) vidí jako tučná zvířata, která si v konečném důsledku přeje pozřít. V tomto stádiu pak tedy člověk plně ztrácí kontrolu nad svým jednáním, neuvědomuje si svoje chování a nastává etapa vražedného kanibalismu, pokud není dříve zneškodněn jiným členem rodiny nebo kmene. Toto stádium může přijít okamžitě po pozření lidského masa, kdy nemocný člověk kompletně propadá touze po lidském mase a přichází o rozum.
Podle Plačka je pro člověka postiženého onemocněním wendigo typická emanace (vyzáblost, vychrtlost), šedý odstín kůže, zapadlé oči, krvavé a popraskané rty.
Místo výskytu onemocnění
V případě windiga se jedná o oblasti nehostinné, místy až subarktické. Pro takové oblasti je tedy typická dlouhá a velice mrazivá zima, naopak chladná a krátká léta. Takové extrémní výkyvy tak vedou k mimořádně nízké rozmanitosti co do výskytu rostlin a živočichů, což úzce souvisí s životním způsobem domorodých obyvatel, kteří na takových územích žijí, byť vlivem urbanizace může být situace podstatně jiná, než tomu bylo v minulosti, vysvětluje Tomáš Plaček.
