Staré porcelánové vázy z Francie mohou mít cenu malého jmění. Lidé je roky přehlíželi ve vitrínách
Foto: Pexels
4 min
Pařížské manufaktury 18. a 19. století vytvořily styl, který dodnes fascinuje sběratele. Vieux Paris není jen krásný porcelán – je to příběh o technických inovacích, uměleckých revolucích a souboji s královskou manufakturou.
Reklama
Když se v roce 1766 uvolnil monopol královské manufaktury v Sèvres, otevřela se brána desítkám soukromých dílen v Paříži. Během několika desetiletí vznikl fenomén, který dnes znají sběratelé po celém světě jako Vieux Paris – starý pařížský porcelán s charakteristickým rukopisem.
Zlato, které mluví
Dominantní technikou dekorace bylo zlacení – a právě tady pařížské dílny excelují. V 18. století používaly techniku zvanou „or moulu“ (mleté zlato), kdy se zlatý prášek míchal s medem nebo rtutí a nanášel štětcem. Po výpalu vznikala matná vrstva, kterou řemeslníci leštili achátem až do zrcadlového lesku.
Na přelomu století přišla revoluce – galvanické zlacení, které umožnilo jemnější a rovnoměrnější vrstvu. Vázy z období empíru mají zlacení tak dokonalé, že připomíná spíš bronz než keramiku. Typické jsou detaily – drobné perly, ornamenty nebo zvýraznění reliéfů.
Podglazurní malba byla vzácnější, protože vyžadovala speciální pigmenty odolné vysokým teplotám prvního výpalu. Většina dekorů vznikala nadglazurně – malíři pracovali na již vypáleném a glazovaném povrchu, což jim dávalo větší svobodu při výběru barev.
Chybějící značení
Najít pravou vázu Vieux Paris je tak trochu detektivní práce. Na rozdíl od Sèvres nebo Míšně neexistoval jednotný systém značení. Každá dílna měla vlastní praxi – někdy razítko, jindy malovanou značku, často vůbec nic.
Manufaktura Dihl et Guérhard používala stylizované „D.G.“, často v červené barvě. Dílna Nast označovala své kusy „Nast à Paris“ s korunkou. Manufaktura Darte Frères razila monogram „D.F.“ Ale většina kusů Vieux Paris je bez značky – identifikace se děje podle stylu, formy a technických detailů.
Klíčové jsou výrobní stopy: způsob opracování podstavce, typ glazury na spodní straně, charakteristické bubliny v hmotě. Zkušený sběratel pozná manufakturu podle toho, jak je řešen okraj vázy nebo jak je tvarován úchyt.
Od rokoka k empíru
Estetický vývoj Vieux Paris je fascinující učebnicí dějin umění. Raná produkce ze 70. a 80. let 18. století je ještě plná rokoka – asymetrické tvary, bohaté zlacení, pastorální scény s pasáčky a pasačkami.
S příchodem neoklasicismu v 80. letech se formy uklidňují. Vázy dostávají antické proporce – amfory, krátery, urny. Dekor se inspiruje pompejskými nálezami – grisaillové medailony, girlandy, palmety. Barvy jsou tlumenější, převládá bílá s jemným zlacením.
Empír po roce 1800 přináší monumentalitu. Vázy jsou větší, těžší, s výraznými úchyty ve tvaru labutí nebo sfing. Zlacení pokrývá někdy i polovinu povrchu. Motivy jsou vojenské – trofeje, orli, vavříny. Objevují se egyptizující prvky po Napoleonově tažení.
Jak poznáte, že má váza velkou cenu?
Pro laika je jedinou možností zamířit k odborníkovi. Sběratelé sledují několik důležitých věcí.
První je kvalita malby. U originálních starých kusů bývají detaily mimořádně jemné a přesné. Zlaté zdobení není jen natištěné, ale ručně nanášené.
Rozhoduje rovněž složitost malby. Jednoduchá girlanda je pěkná, ale detailní portrét nebo mytologická scéna s mnoha figurami je jiná liga. Malíři Vieux Paris byli často vynikající umělci – někteří přišli ze Sèvres, jiní studovali u akademických mistrů.
Velmi důležitý je také stav. Praskliny, odštípnuté okraje nebo opravená místa mohou cenu výrazně snížit. Naopak perfektně zachovalé vázy mají pro sběratele mnohem větší hodnotu.
Samozřejmě ne každá stará váza znamená automaticky poklad. Existuje mnoho pozdějších kopií i levnějších dekorativních kusů bez větší sběratelské ceny. Originální francouzský porcelán z období před rokem 1900 má ale mezi sběrateli stále mimořádné jméno.
A někdy stačí jediný pohled na jemnou ruční malbu, trochu setřeného zlata a člověk si uvědomí, že nedrží jen starou dekoraci, ale malý kus evropské historie.
