V 6. století se Slované učili germánské runy. Hovězí kost od Břeclavi přepsala dějiny
Foto: Pexels
3 min
Mezi střepy slovanského nádobí a stopami po dřevěných domech leželo obyčejné kostěné žebro. Na první pohled odpad z dávné kuchyně, jakých archeologové vyzvedávají stovky. Teprve při pozorném zkoumání se ukázalo, že povrch nese jemné rýhy, které rozhodně nevznikly náhodou.
Reklama
Jemné čárky, kterých by si hned tak někdo nevšiml
Kost pochází z žebra tura domácího a datuje se do druhé poloviny 6. století. Našla se v Lánech u Břeclavi, v prostředí, které je od půdorysů domů po keramiku jednoznačně slovanské. Nález byl učiněn už v roce 2017 a vědecky popsán o několik let později, v roce 2021. Rytiny jsou tak drobné, že by je běžný vykopávkový shon snadno minul.
Všimla si jich studentka Alena Slámová. Díky její bystrosti se předmět dostal k profesoru Jiřímu Macháčkovi z Masarykovy univerzity v Brně, který kost podrobil důkladnému zkoumání. Stáří a pravost nálezu pak potvrdily i moderní přírodovědné metody, mimo jiné radiokarbonové datování a analýza archaické DNA, na nichž se podílel mezinárodní tým.
Do té doby figurovala v učebnicích jasná poučka: první písmo Slovanů byla hlaholice, kterou na Velké Moravě kolem roku 862 zavedl Konstantin. Jedna starobylá zmínka ale historikům dlouho nedala spát. Bulharský mnich Chrabr napsal, že Slované před příchodem věrozvěstů „počítali a věštili črtami a rýhami“. Jenže žádné takové črty se na slovanských nalezištích nikdy neobjevily, a tak věta zůstávala bez opory.
Co přesně bylo do kosti vyryto
Macháček potvrdil, že zářezy jsou starogermánské runy. Slova ani věta z nich ale nevznikla. Podle vídeňského specialisty na starogermánské jazyky Roberta Nedomy jde o závěrečnou část runové abecedy zvané starší futhark, která měla celkem 24 znaků. Na zlomeném žebru se dochovalo posledních šest až sedm z nich.
Nedoma si navíc všiml nepřesností v zápisu. Z nich usuzuje, že pisatel znaky teprve nacvičoval. Kost tak nejspíš sloužila jako prastarý školní sešit, na kterém si někdo zkoušel, jak se tajemné značky správně rýsují.
Zmínka mnicha Chrabra tak najednou působí důvěryhodněji. Slované se s runami setkali už v 6. století, tedy v době, kdy se v českých zemích teprve usazovali. Jak intenzivně je ve skutečnosti používali, bude předmětem dalšího bádání, a nález posouvá počátky slovanského písemnictví o celé tři století.
Učitelé, nebo jen náhodní hosté?
Změna se dotkne i pohledu na soužití dvou skupin. Dlouho se předpokládalo, že Slované při příchodu do české kotliny narazili na zbytky keltského a germánského obyvatelstva a že je vytlačili či povraždili. V poslední době ale převažuje názor, že se s původními usedlíky smísili poměrně poklidně. Lánská kost dává této představě konkrétní podobu: Slované viděli, jak Germáni ryjí symboly do dřeva a kostí, zaujalo je to a chtěli to umět také.
Možné je i jiné vysvětlení. Runy mohli zanechat germánští obchodníci na návštěvě, případně uprchlíci hledající u Slovanů azyl. Jenže proč by si cizinci při krátké přítomnosti na Moravě písmo teprve nacvičovali? Charakter rytin spíš ukazuje na zvědavé žáky z místní osady. Zda je učil někdo z původních obyvatel, nebo náhodný host, nakonec není tak podstatné.
Zůstává otázka, kolik dalších nenápadných rýh leží v depozitářích a v zemi a čeká na pozorné oko. Možná se příště ukáže, že hranice mezi sousedními kulturami byly dávno propustnější, než si dnes představujeme.
