Toto byla nejděsivější pohádka našeho dětství. Husákovy děti dodnes budí ze spaní

Ptačí hlava Netvora, němá dívka šijící košile z kopřiv, bratři proměnění v krkavce. České pohádky sedmdesátých a devadesátých let nebyly laskavé vyprávěnky – byly to existenciální sondy do lidské duše, které celou generaci naučily, že krása a hrůza jdou ruku v ruce.

Existuje zvláštní druh nostalgie, která není příjemná. Není to vzpomínka na vůni babiččiných buchet nebo na letní prázdniny u vody. Je to spíš takový ten pocit, když se vám v noci zdá sen, který jste měli jako dítě – a probudíte se s bušícím srdcem, ačkoliv už dávno nevíte proč. Pro celou generaci takzvaných Husákových dětí jsou tímto snem české pohádky. Konkrétně ty, které natočili Juraj Herz a Ludvík Ráža.

Netvor, který nebyl zvířetem, ale predátorem

Panna a netvor z roku 1978 není adaptací klasické pohádky Kráska a zvíře. Je to její dekonstrukce. Zatímco francouzské a americké verze pracují s motivem laskavého zvířete, které pod srstí skrývá šlechtické srdce, Juraj Herz – režisér, který předtím natočil Spalovače mrtvol – vytvořil něco radikálně odlišného. Jeho Netvor má hlavu dravého ptáka. Ne lva, ne medvěda, ale predátora s očima, které neznají soucit.

Toto rozhodnutí není náhodné. Herz, který prošel zkušeností s československou novou vlnou a jejím experimentováním s formou i obsahem, věděl přesně, co dělá. Pták jako symbol není ochočitelný. Nelze ho pohladit, nelze s ním navázat fyzický kontakt, který by byl útěšný. Hrdinka Julie se tak ocitá tváří v tvář něčemu, co ji děsí na úrovni, kterou nedokáže pojmenovat – a přesto je k tomu přitahována.

Ten film mě jako dítě fascinoval a děsil zároveň,

vzpomíná dnes čtyřicetiletá Eva z Prahy. „Nemohla jsem od něj odtrhnout oči, ale pak jsem týden nemohla spát.“

Přečtěte si také

Pokud na dně sklenice se zavařenými okurkami uvidíte toto, okamžitě je vyhoďte. Jde o zdraví

6. 6. 2026

Hudba, která se vám dostane pod kůži

Petr Hapka, skladatel, který zemřel v roce 2014, vytvořil pro Pannu a netvora soundtrack, který by se neztratil v žádném artovém hororu. Žádné veselé melodie, žádné fanfáry vítězství. Místo toho disharmonické smyčce, hluboké tóny a motivy, které se opakují jako obsedantní myšlenky. Hapkova hudba nepodkresluje děj – stává se jeho součástí, zesiluje pocit izolace a postupného šílenství, které prostupuje celým filmem.

Je to hudba, která redefinovala, co může být pohádkový soundtrack. Ne kulisa, ale aktivní prvek vyprávění. Ne útěcha, ale znepokojení.

Patnáct let poté: Sedmero krkavců a pokračování tradice

Když Ludvík Ráža v roce 1993 natočil Sedmero krkavců, česká kinematografie procházela bolestivou transformací. Státní podpora zmizela, soukromé financování bylo nejisté, produkční podmínky se radikálně změnily. A přesto – nebo možná právě proto – vznikl film, který pokračuje v temné tradici, kterou Herz o patnáct let dříve započal.

Bohdanka, hrdinka filmu, se zavazuje k absolutnímu mlčení, aby zachránila své bratry proměněné v krkavce. Musí ušít sedm košil z kopřiv – a každý steh, každá spálená ruka, každý den strávený v němotě je zobrazován s naturalismem, který nemá s pohádkovou idylou nic společného. Ráža, který zemřel v roce 2000, vytvořil dílo, kde oběť není abstraktním konceptem, ale fyzicky bolestivou realitou.

Motiv nuceného mlčení přitom rezonuje na více úrovních. Pro děti, které film viděly, to byla lekce o tom, že někdy musíte snášet nespravedlnost a bolest, aniž byste se mohli bránit. Pro dospělé, kteří si pamatovali normalizaci, to mohla být – vědomě či nevědomě – připomínka let, kdy mlčení bylo jedinou strategií přežití.

Přečtěte si také

Tento primitivní trik dodá kanadským borůvkám tolik živin, že větve praskají pod váhou plodů

6. 6. 2026

Proč to vlastně prošlo?

Zde je paradox, který stojí za zamyšlení. Normalizační cenzura, která pečlivě střežila politicky citlivá témata, pohádky z velké části ignorovala. Žánr byl považován za neškodný, určený dětem, bez ideologického náboje. A právě tato slepá skvrna umožnila Herzovi – režisérovi, jehož jiné filmy skončily v trezoru – vytvořit dílo plné existenciální tíhy, klaustrofobie a boje s neviditelným prokletím.

Bylo to záměrné? Byla Panna a netvor skrytou alegorií na život v totalitě? Herz sám by pravděpodobně odpověděl vyhýbavě. Ale faktem zůstává, že film, kde hrdinka žije v izolaci, obklopena tmou a podřízena vůli bytosti, kterou nechápe, rezonoval s pocity, které jeho diváci znali až příliš dobře.

Dědictví, které přetrvává

Národní filmový archiv v roce 2018 dokončil 4K restauraci Panny a netvora, která byla následně uvedena na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary. Kritici ji přijali s nadšením – a nová generace diváků objevila film, který jejich rodiče viděli jako děti.

Obě díla – Herzova Panna a netvor i Rážeho Sedmero krkavců – narušují klasickou strukturu pohádkových archetypů. Žádná černobílá polarita dobra a zla. Netvor není jen zlý, je prokletý a trpící. Bratři-krkavci nejsou padouchy, jsou oběťmi. A hrdinky nejsou pasivní princezny čekající na záchranu – jsou to ženy, které se obětují, trpí a bojují, často bez naděje na šťastný konec.

Možná právě proto tyto filmy tak hluboce zasáhly generaci, která s nimi vyrůstala. Neučily je, že dobro vždycky zvítězí. Učily je, že svět je složitý, že krása a hrůza existují vedle sebe, a že někdy je třeba projít tmou, abychom našli světlo. Nebo abychom alespoň pochopili, že tma je součástí života.

A možná je to ta nejcennější lekce, kterou nám pohádka může dát.