Středověké lékárny jako obchodní centra: Prodávaly od marcipánu po sušené žáby
Foto: Magister Faragius; (Ferraguth) of Naples - book scan of Tacuinum Sanitatis / Public domain, Wikimedia commons
Nejstarší lékárna v Praze, o jejíž existenci máme důkazy, existovala již v roce 1135 pražském Ungeltu, nedaleko nemocnice pro cizince. Běžným obyvatelům města začali lékárníci však sloužit až v polovině 14. století.
Jedním z nejvýznačnějších lékárníků byl Angelo z Florencie, jež byl oficiálním lékárníkem krále Karla IV. a od roku 1347 vedl lékárnu v domě U Anděla (čp. 144) na Malém náměstí, uvádí Stanislava Jarolímková v knize Co v průvodcích nebývá, aneb, Historie Prahy k snadnému zapamatování.
Angelo a jeho legendární zahrada
Angelo nebyl známý pouze díky lékárně. Vlastnil rovněž nádhernou zahradu v Jindřišské ulici, která byla tak proslulá, že ji navštěvovali nejen králové, ale i cizinci projíždějící Prahou. Roku 1356 si ji prohlédl například italský spisovatel a básník Francesco Petrarca. Zahrada, známá jako Angelova nebo Andělská, byla považována za jednu z prvních botanických zahrad ve střední Evropě. V polovině 18. století byla nahrazena klášterem, a později zde byla postavena hlavní pošta, která tu sídlí dodnes.
Různorodý sortiment
Lékárny v minulosti nabízely mnohem více než jen léky. Podle Jarolímkové měly lékárny kromě léků v nabídce také „sladkosti od marcipánu až po zavařeniny (v tomto artiklu zavedl nevídanou novinku právě zmíněný Angelo: do svých dobrot totiž jako první přidával různobarevné přísady), mýdlo, sýr (snad parmazán), prášky na čištění zubů, rovnače uší,, fakule ze žlutého vosku´, smolnice a pryskyřice, zuby vepřů, sušené žáby,, kůže slepičích žaludků´, psí, medvědí, kocouří, a dokonce prý i lidské sádlo či kadidlo“. Tabákové listy byly k dispozici jako lék od konce 16. století a byly považovány za velmi drahé.
Obrázek lékárnictví a regulace
Lékárníci často před lékárnami vystavovali velké hmoždíře, aby přilákali zákazníky. Jejich povolání bylo vnímáno jako kombinace řemesla, umění a obchodu. Nicméně kvůli obavám z kvality léků a cenovému nárůstu byla zavedena regulace, která zahrnovala dohled městských lékařů a radních nad lékárnami. Pokud lékárník prodal špatný lék, mohl být trestán, v extrémních případech dokonce smrtí.
Přísnější regulace za Rudolfa II.
Za vlády Rudolfa II. byly zavedeny přísnější regulace. Lékárníci museli skládat přísahu a byli kontrolováni lékařem a členy městské rady. Od roku 1628 mohla lékárnu provozovat pouze osoba, která prošla zkouškou zemskými lékaři. Stanislava Jarolímková popsala tehdejší situaci takto: „Protože si Pražané stěžovali, že lékárníci přidávají do léků ,zkažené věci´, a navíc že bez zábran zvyšují ceny, ustanovil magistrát v 16. století v každém pražském městě dva lékaře a dva radní, kteří na ně měli dohlížet. Jestliže pacient po požití závadného léku onemocněl či dokonce zemřel, mohl být dotyčný lékárník odsouzen až ke ztrátě hrdla. Jednomu z nich se to skutečně stalo, ovšem proto, že pomáhal získat jed, kterým měl být otráven král Vladislav II. Jagellonský.“