Chtivý Eskymák odtáhl ženu za vlasy na palandu. Aby mu neutekla, poškrábal jí chodidla
Foto: Beverly Bennett Dobbs / Creative commons, CC-BY-SA
3 min
„Láska, tato síla, pronikající všechno tvorstvo, existuje i v Grónsku. Eskymácká láska je silný, docela přirozený cit, vyrůstající ze zdravé půdy. Je to vzájemná touha mladých těl. Nečiní muže roztržitým, ale vyhání ho na moře za lovem, sílí jeho paži a bystří jeho zrak. Mužovým cílem je, aby se stal zdatným a mohl přivést svou Naju domů jako nevěstu a uživit rodinu…"
Reklama
…Mladá Naja stojí na vyhlídkové skále a dívá se za ním na kajaku. Pak muž daleko vzadu zmizí. Jednoho večera se však nevrátí. Naja čeká a vyhlíží ho. Zůstal na moři. Oči se zarosí a kanou velké slzy. Trvá to dva dny, snad tři – pak je to lepší. Vždyť na světě jsou i jiní muži, a Naja střílí očima po nich, popsal opět velice poutavě ve své knize ŽIVOT ESKYMÁKŮ z roku 1891 norský polárník, vědec a diplomat Fridtjof Nansen (1861-1930), ze které opakovaně vybíráme a citujeme nejzajímavější detaily životů arktických obyvatel.
Eskymácká výměna manželek: Pohostinský sex, mnohoženství, mnohomužství i dítě s jiným museli Inuité…
Nemusí to být „ta pravá“
Původní Eskymák se většinou žení hned, jakmile může uživit ženu, napsal Nansen. Důvodem není vždycky láska, „ta pravá“ zřejmě ještě nepřišla. Muž se žení často jen proto, že potřebuje ženskou pomoc při zpracování koží, šití oděvů atd. Žení se často dříve, než může zplodit děti – na východním pobřeží je dokonce zcela všeobecné, že byl před dobou dospělosti ženat tři – až čtyřikrát. Potom bývají rozvody již méně časté, popisuje tehdejší vztahovou realitu Nansen.
Když to na něj přišlo, přepadl či unesl si ženu
V dřívějších dobách (mysleme na to, že Nansen dokončil knihu v roce 1891 – pozn. aut.) byl sňatek v Grónsku velmi snadnou věcí. Zachtělo-li se některému muži dívky, šel prostě do její chatrče nebo stanu, uchopil dívku za vlasy nebo kde se mu hodilo a beze všeho ji odtáhnul k sobě domů.
Někdy se také stalo, že požádal jiného, aby to učinil místo něho, ale vždycky se tak mělo stát ve formě přepadu nebo únosu…
Bylo žádoucí dělat drahoty
…Tam dostala místo na palandě. Někdy jí její budoucí hospodář dal lampu (mastkovou lampu na svícení i zahřátí – pozn. aut.) či nový džber na vodu nebo něco jiného, a tím byla věc hotova.
Patřilo však k dobrému tónu, aby eskymácká slečna nijak nebudila dojem, že svého nápadníka chce, třeba ho měla sebe raději. Musela se proto bránit, plakat a naříkat, jak jen mohla. Byla-li opravdu dobře vychována, plakala a dělala výstupy po několik dní, dokonce z mužova domu utekla.
Rány na chodidlech, aby neutekla
Sahala-li její dobrá výchova příliš daleko, mohlo se – podle toho, co jsem slyšel (doslovně psal Nansen) – stát, že ji muž, jestliže se jí ovšem zatím už nenabažil, trochu poškrábal na chodidlech, aby nemohla chodit. Než se rány zahojily, bývala z ní spokojená hospodyně, popsal dávné eskymácké zvyky Fridtjof Nansen ve své knize ŽIVOT ESKYMÁKŮ.
