Souboje mezi generacemi probíhají od pradávna. Respekt ke stáří nebyl automatický ani ve starém Řecku
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
Ve starověkém Řecku se starší lidé těšili úctě a respektu, který k pokročilému věku mnohdy patří. I tak však život starých lidí nebyl v mnoha ohledech jednoduchý.
Starci a stařeny se ve starověkém Řecku nemohli spoléhat pouze na to, že díky svému vysokému věku s nimi budou mladší ročníky jednat s odpovídajícím uznáním a pokorou. Mnohdy se museli naopak spoléhat na bohatství a podporu svých synů, aby měli v pozdějším věku pohodlný život. Pokud byl starý člověk méně majetný nebo neměl žádné děti, musel až do své smrti žít v žalostných podmínkách.
Zájem filozofů o duševní stav
Lékaři ve starověkém Řecku se o zdraví starších lidí nijak výrazně nezajímali. Tuto roli však překvapivě zastávali spíše filozofové, které zajímalo, co je příčinou či tajemstvím dožití se vysokého věku. Jedním z těchto myslitelů byl také řečník a politik Cicero, který ve svém díle zachytil myšlenky Cata staršího, který se snažil vyvrátit obecnou představu, že vlastnosti jako mrzutost, kverulantství či upjatost jsou stavy mysli, které se týkají pouze starých generací.
Stereotypní představy o stáří v antickém Řecku
Podobně jako v současnosti měli i staří Řekové ve své společnosti určité předsudky, kterých se mnohdy slepě drželi. Jedním z nejpamátnějších vyobrazení stáří v řecké literatuře je portrét náčelníka Nestora v Iliadě. Jedná se o jedno z nejvýznamnějších Homérových děl, které odráží pohled Řeků na své starší.
Nestor je zde upovídaný, rozvláčný a má sklon k dlouhým až nudným vzpomínkám na minulost. Rád pěl chválu na svou osobu a k mladší generaci byl spíše kritický. Homér však Nestora vykresluje s láskou a úctou. Představuje jej jako muže, z jehož jazyka tekla řeč sladší než med. Vzbuzoval pak také respekt mezi vojenskými důstojníky. Především díky Nestorovu vlivu nevyústí dialogická válka mezi Achilleem a Agamemnónem, která vypukne na začátku básně, v krveprolití. Je tak vylíčen jako zastánce zdravého rozumu.
Vyobrazení starších žen podle Aristofana
V řecké literatuře existují i stereotypní portréty starších žen, které nejsou tak láskyplné jako ty Homérovy. Nejkrutější z nich jsou portréty dramatika Aristofana. Ten je vykresluje jako něco opovrženíhodné ženy toužící po sexuální pozornosti. Jeden z příkladů můžeme vidět ve hře Shromáždění žen. V tomto díle Aristofanes ukazuje tři staré ženy, které se mezi sebou přou o to, která z nich bude mít první sex s mladým mužem. Trvají také na tom, aby je mladý muž všechny uspokojil, než si bude moci užít s mladou dívkou, po které touží. Aristofanovo dílo vyvolává otázku, zda Athéňané skutečně věřili, že je nemorální a nechutné, aby starší ženy prožívaly sexuální touhu stejně jako mladí. Jednalo se o zdaleka nejodpornější vtipy v celé athénské komedii.
Různé stupně úcty ke starším lidem
Ve starověkém Řecku se míra úcty ke starším lidem v jednotlivých komunitách značně lišila. Předpokládá se, že Athéňané si starších lidí vážili méně než Sparťané. Velmi dobře to ilustruje Plútarchova anekdota. Když se jeden starší Athéňan snažil najít místo v Dionýsově divadle, jediní lidé v hledišti, kteří vstali a nabídli mu své, byli spartští velvyslanci, kteří seděli v první řadě jako oficiální hosté. Když to všichni diváci viděli, propukli v potlesk, načež se jeden ze Sparťanů obrátil ke svým společníkům prohlásil, že tito Athéňané umějí rozpoznat dobré mravy, ale neumějí je praktikovat. Ve Spartě bylo totiž běžné, aby například mladí lidé ustoupili na ulici starším či povstali, když stařec či stařena vstoupili do místnosti. Tyto praktiky v Athénách bohužel neznali.
V Athénách naopak pravděpodobně existovalo mnoho napětí mezi generacemi. To byl důvod, proč Platón ve svém díle Zákony doporučoval, aby novomanželé nežili se staršími příbuznými. Někdy napětí vyústilo v týrání starších lidí. Tragický básník Sofokles byl ve věku 90 let popotahován svými syny u soudu s obviněním, že není schopen spravovat své finanční záležitosti. Obvinili ho z „paranoie“, což se v tomto kontextu překládá jako analogie Alzheimerovy choroby.
Stárnutí ve starověkém Řecku nebylo snadné o nic víc než dnes. Rozdíl mezi tehdejší dobou a dneškem je v tom, že člověk musel být mnohem samostatnější, i když měl otroky na vykonávání domácích prací. Staří lidé se také museli starat o to, aby si udrželi dobré zdraví. Pozitivní je, že je pravděpodobně nečekalo období stále větší a delší ochablosti, kdy jejich tělo ztrácelo jednu fyzickou funkci za druhou. Zdá se, že byli naopak i ve stáří poměrně aktivní a čilí až do svého skonu, který byl zpravidla rychlý a nijak komplikovaný.