Fenomén Černí baroni: Cesta od zakázané literatury k nejúspěšnější porevoluční komedii

Film Černí baroni není jen komedií, ale výrazným odrazem doby, ve které vznikl. Do kin přišel v období, kdy se česká společnost vyrovnávala s minulostí po pádu režimu. Režisér Zdeněk Sirový v něm dokázal s nadhledem a ironií zobrazit realitu Pomocné technické prapory, jedné z temnějších kapitol komunistické éry.

Základem pro film se stala kultovní kniha Miloslava Švandrlíka. Ta sice vyšla už v roce 1969, ale po většinu normalizace byla na indexu a lidé si ji předávali jako vzácný samizdat nebo ji četli v exilových vydáních. Když se v roce 1992 film objevil v kinech, trefil se do ideální nálady. Lidé chtěli vědět, co se dělo „za oponou“, a chtěli se smát absurditě systému, který jim desítky let diktoval životy.

Snímek nás zavádí do padesátých let, do doby tuhého stalinismu, kdy se „nepřátelé lidu“ neposílali jen do uranových dolů, ale také k lopatám a krumpáčům v rámci vojenské služby. Těmto vojákům se říkalo Černí baroni podle jejich černých výložek, které signalizovaly, že nejsou hodni nosit zbraň. Ironií osudu však tito „vyděděnci“ často žili v paradoxní svobodě ducha, protože už neměli co ztratit.

Herecký koncert, kterému vévodí Terazky

Pokud je něco, co film vyneslo na vrchol české kinematografie, je to bezpochyby herecké obsazení. Casting se v tomto případě povedl na více než sto procent. Dominantní postavou, která prakticky zlidověla, je major Terazky v nezapomenutelném podání Pavla Landovského. Jeho zmatená slovenština a absolutní nepochopení vojenské logiky i reality života z něj udělaly tragikomickou figuru, kterou diváci milují, i když reprezentuje utlačovatelský aparát.

V opozici k němu stojí zupácký svobodník Halík (Daniel Landa) a především vysokoškolák Kefalín (v podání tehdy mladého Ondřeje Vetchého, jehož postava je de facto alter egem autora Švandrlíka). Právě očima Kefalína sledujeme tu neuvěřitelnou galerii postav – od fanatických politruků přes zkrachovalé šlechtice až po prosté zlodějíčky.

Nesmíme zapomenout ani na Miroslava Donutila jako politruka poručíka Troníka. Jeho neustálé dotazy typu „Kontrolní otázka, soudruzi…“ a projevy o tom, jak se vypořádáme s imperialismem, patří k absolutním vrcholům filmu. Skvěle ho doplňuje Jiří Schmitzer jako poručík Hamáček, jehož snaha o vojenskou disciplínu v prostředí, kde nikdo disciplínu nechce, vytváří další komické situace. Právě z úst těchto důstojníků se zrodilo mnoho hlášek, které dnes používají i generace, které rok 1992 (natož padesátá léta) nepamatují.

Humor jako lék na absurditu

Film Černí baroni mistrně balancuje na hraně mezi groteskou a mrazivou realitou. Sirový se vyhnul pasti laciného pitvoření, ale zároveň nechtěl točit depresivní historické drama. Zvolil cestu absurdního humoru, který je pro českou náturu tak typický. Divák se směje scénám, jako je malování kurníků nazeleno nebo pokusy o uměleckou tvorbu v armádním prostředí, ale v pozadí stále cítí tu nespravedlnost – tito lidé tam nejsou dobrovolně, jsou tam trestáni za svůj původ, víru nebo vzdělání.

Důležitým prvkem je zobrazení střetu dvou světů. Na jedné straně stojí mocní (důstojníci), kteří jsou často nevzdělaní, hloupí a morálně pokřivení, a na straně druhé „podřízení“, kteří intelektuálně i morálně převyšují své velitele. Tento kontrast vytváří nekonečné množství komických situací, které ale mají hořkou pachuť.

Produkce a vizuální stránka

Na svou dobu byl film řemeslně velmi dobře zvládnutý. Atmosféra padesátých let je vykreslena věrně – šedivé kasárny, blátivé dvory a všudypřítomná pachuť levného tabáku a socialistické šedi. Přesto má film určitý nostalgický nádech, což je dáno i kamerou a hudbou, která podtrhuje lehkost vyprávění.

Zajímavostí je, že se film natáčel v autentických lokalitách, což mu dodalo na uvěřitelnosti. Například zámek v Zelené Hoře u Nepomuku, kde se děj odehrává, se stal díky filmu turistickým cílem. Lidé chtěli na vlastní oči vidět místo, kde Terazky velel svým „pétépákům“.

Odkaz, který nevyprchal

Proč se na Černé barony díváme i po více než třiceti letech? Odpověď je jednoduchá: nadčasovost. I když se politický režim změnil, lidská hloupost, byrokracie a snaha malých lidí o velkou moc jsou věčné. Film nám připomíná, že i v těch nejhorších dobách je nejdůležitější neztratit smysl pro humor a vlastní důstojnost.

Snímek Černí baroni z roku 1992 zůstává nepřekonán. Pozdější televizní seriál sice nabídl více prostoru pro jednotlivé povídky ze Švandrlíkovy knihy, ale filmová verze má v sobě neopakovatelnou energii a geniální zkratku. Je to film, u kterého se zasmějete, ale po jehož skončení vám možná na chvíli zatrne při pomyšlení, že tohle nebyla jen fikce, ale realita našich dějin.

Film Černí baroni můžete vidět 18. dubna ve 21:30 na stanici TV Seznam.