KVÍZ, který musí zvládnout každý Čech. Doplňte 10 legendárních hlášek z české kuchyně

Jsou to věty, které slýcháme od dětství. Říkala je babička u plotny. Říkáme je i my. Jsou to hlášky z českých kuchyní, které prostě nestárnou. Zkuste si v našem kvízu, kolik z nich opravdu znáte nazpaměť.

Polívka je grunt a láska prochází...

Některé věty máme prostě pod kůží. Ani nepřemýšlíme, co vlastně znamenají. Třeba „Polívka je grunt, maso je ...“ (více v kvízu). Je to jasné. Poctivá polévka je základ, bez kterého se pořádný oběd neobejde. A co teprve „Láska prochází ...“? To není jen prázdná fráze. Je to čistá pravda. Uvařit někomu jídlo je jeden z nejlepších způsobů, jak říct „mám tě rád“. Tyto věty tak nejsou jen o vaření. Jsou o péči, o rodině a o tom, co je pro nás doopravdy důležité.

Přečtěte si také

Kvíz tradičních pokrmů a specialit z různých zemí

4. 9. 2023

Sůl nad ... aneb Moudrost z pohádek

A pak jsou tu hlášky, které známe z pohádek. Z jedné konkrétní. Určitě si pamatujete na princeznu Marušku a její slavnou odpověď. Jak zmiňuje web Českého rozhlasu, právě pohádka Boženy Němcové nám dala jednu z největších životních pravd. Věta „Sůl nad ... !“ nám připomíná jednu věc. Že ty nejobyčejnější věci jsou často ty nejcennější. A že si to uvědomíme, až když nám chybí. Platí to v kuchyni. A platí to i v životě.

Kuchyň jako škola života

Proč si tyhle věty pamatujeme celý život? Odpověď je jednoduchá. Kuchyně nebyla jenom kuchyně. Byla to naše první učebna. A našimi učitelkami byly babičky a maminky. Pamatujete? Stojíte jako prcek u stolu. Vzduchem voní skořice a vývar. Sledujete ty rychlé, jisté ruce. A posloucháte. Babička jen tak prohodí nějakou poznámku. Nemá to být poučování. Je to jen komentář ke světu. Ale právě tyhle věty, řečené mezi mícháním a ochutnáváním, se nám zaryly pod kůži.

A neučili jsme se jen vařit. Vůbec ne. Učili jsme se čekat. Protože na dobré věci si člověk prostě musí počkat, to je přece jasné. Učili jsme se vážit si jídla. Nevyhazovat, šetřit. Protože každá surovina má svoji hodnotu. A ze všeho nejvíc jsme se učili o radosti. O té radosti, když někomu chutná to, co jsme pro něj připravili. Tyhle lekce v žádné knize nenajdete. Všechno to navíc bylo řečeno s vlídným úsměvem na rtech. S humorem, který byl někdy laskavý, jindy trochu jízlivý. Ale vždy takový babičkovský. Právě ten nadhled nám pomáhal.

A co dnes? Dnes kolikrát sami sebe nachytáme, jak ty věty říkáme. Našim dětem. Našim partnerům. Našim blízkým. Tenhle jazyk tak žije dál. Předáváme ho dalším generacím, možná někdy i úplně nevědomky. Jako nějaké rodinné stříbro. Je to pouto. Neviditelné, ale neuvěřitelně silné. Spojuje nás s těmi, kteří tu pro nás vařili dávno před námi. S těmi, které jsme měli tak rádi.

Kvíz