Kolik peněz potřebuje Čech, aby se cítil šťastný. Průzkum dopadl překvapivým způsobem
Foto: pixabay
4 min
Nový průzkum tvrdí, že Češi potřebují ke spokojenosti 100 000 korun čistého měsíčně. Je to trojnásobek průměrné mzdy. Co to vypovídá o naší době?
Reklama
Když jsem poprvé viděla to číslo, myslela jsem, že jde o překlep. Sto tisíc korun čistého měsíčně. Tolik podle čerstvého průzkumu potřebuje průměrný Čech k tomu, aby se cítil skutečně spokojený. Ne bohatý, ne přepychový – prostě v klidu. Bez stresu z účtů, bez kalkulování, jestli vyjdeme do výplaty. Položila jsem si otázku, kterou si pravděpodobně klade většina z nás: Kde se ta hranice vzala? A proč je tak vysoko?
Trojnásobek reality
Průzkum, který pracoval s reprezentativním vzorkem 2 500 respondentů ve věku 18 až 75 let, přinesl mediánovou hodnotu – tedy částku, kterou uvedla polovina dotázaných jako hranici finanční spokojenosti. A ta činí právě oněch sto tisíc korun čistého na osobu měsíčně.
Pro srovnání: průměrná čistá mzda v Česku se ke konci roku 2023 pohybovala kolem 34 500 korun. Medián hrubé mzdy byl necelých 40 000 korun – v čistém tedy ještě méně. Mezi tím, co lidé reálně vydělávají, a tím, co by podle vlastních slov potřebovali ke štěstí, zeje propast. Více než trojnásobná. A právě tady začíná být zajímavé ne to číslo samotné, ale co za ním stojí.
Co vlastně měříme, když měříme štěstí?
Autoři průzkumu se nesnažili zachytit prchavé okamžiky radosti. Ptali se na něco hlubšího: celkovou životní spokojenost, pocit finanční jistoty, absenci stresu spojeného s penězi a možnost realizovat své potřeby bez neustálého omezování. Nešlo o to, kolik utratíme za zábavu, ale kolik nám dá skutečný vnitřní klid.
A tady se dostáváme k jádru věci. Před několika lety se v psychologii a ekonomii často citoval takzvaný plato efekt – představa, že po dosažení určité příjmové hranice už další peníze štěstí výrazně nezvyšují. Západní studie tuto hranici odhadovaly zhruba na 75 000 dolarů ročně, což by v české kupní síle odpovídalo nižším desítkám tisíc korun měsíčně.
Jenže tento průzkum naznačuje, že plato efekt se v Česku dramaticky posunul. A to zejména v posledních letech.
Inflace jako zloděj klidu
Není těžké pochopit proč. Česká republika zažila v letech 2022 a 2023 inflaci, jakou nepamatuje celá generace. V roce 2022 dosáhla roční míra inflace 15,1 procenta, o rok později pak 10,7 procenta. Ceny energií, potravin, bydlení – všechno vyletělo nahoru.
Peníze, které by před pár lety stačily na dovolenou nebo finanční rezervu, dnes sotva pokryjí základní potřeby. A právě tohle se promítá do odpovědí respondentů. Nejde o chamtivost nebo nerealistická očekávání. Jde o to, že k udržení dřívějšího životního standardu dnes potřebujeme mnohem víc.
Zajímavé je, že průzkum odhalil rozdíly mezi různými skupinami. V nižších a středních příjmových kategoriích je vztah mezi růstem příjmu a spokojeností velmi silný – každá koruna navíc znamená reálný rozdíl v kvalitě života. Ale ani u lidí z vyšších příjmových skupin touha po finanční jistotě neklesá tak, jak by se dalo čekat. Obava ze ztráty dosaženého standardu zřejmě tlačí i ty lépe situované k pocitu, že potřebují víc.
Rodina, hypotéka, velké město
Průzkum také ukázal, že vnímání finanční potřeby se výrazně liší podle životní situace. Mladý člověk bez závazků má jiné představy než rodič s hypotékou a dvěma dětmi v Praze. U některých skupin – zejména rodin s vysokými životními náklady ve velkých městech – se zdá, že plato efekt v praxi téměř nenastává. Vždy je potřeba víc.
A to je možná to nejznepokojivější zjištění. Ne že by Češi byli nenasytní. Spíš že současná ekonomická realita vytváří permanentní pocit nejistoty, který nelze snadno zahnat.
Co si z toho odnést?
Bylo by snadné ten průzkum odmávnout jako odtržený od reality. Sto tisíc měsíčně? Kdo si na to přijde? Jenže právě v té propasti mezi přáním a skutečností se skrývá důležitá informace o stavu společnosti.
Nejde o to, že by lidé chtěli být bohatí. Chtějí být v klidu. Chtějí vědět, že zvládnou zaplatit účty, že si mohou dovolit nemocenskou, že je nečeká finanční katastrofa při každé nečekané události. A tohle – pocit základní jistoty – se v posledních letech stalo luxusem.
Možná bychom se místo debaty o tom, jestli je sto tisíc realistické číslo, měli ptát na něco jiného: Proč je dnes tak těžké cítit se finančně v bezpečí? A co by se muselo změnit, abychom tu hranici štěstí nemuseli posouvat stále výš a výš.
