Kdyby Zemi opustil Měsíc

Země a Měsíc – nerozluční partneři od samotného počátku. Jen málokdo si ale uvědomuje, jak je jejich symbióza důležitá pro život na naší zázračné planetě. Co by se stalo, kdyby nás – čistě hypoteticky – náš věrný satelit zničehonic opustil?

Sbohem, přílive a odlive

Právě Měsíc je v první řadě zodpovědný za příliv a odliv oceánů a moří. Pohyb vody vzniká tím, že Měsíc působí na přivrácenou stranu Země gravitační silou, zatímco na opačné straně Země převažuje odstředivá síla. Rozdíl těchto sil pak způsobuje slapové jevy, tedy příliv a odliv, přičemž výkyv může být i více než 10 metrů. 

Bez Měsíce by se tento jev odehrával jen v nepatrné míře, což by vedlo k vyhynutí celé řady živočichů, kteří jsou na pohybech vody a vodních proudech závislí (proudění například dopravuje kyslík z povrchu vodní plochy do hloubky a podporuje tím život tamní fauny i flóry). Proudy, které by bez pohybu vody vymizely, navíc přímo souvisejí s tvorbou oblaků a jejich absence by měla významné dopady na podnebí po celém světě.  

Konec ročních období

Měsíc má možná nečekaně vliv i na střídání ročních dob. Stabilizuje totiž sklon zemské osy, který je nyní 23,5 stupně. Je pravda, že sklon osy se v průběhu času mění, ale o pouhé 2,5 stupně každých zhruba 41 000 let. Bez Měsíce by takové výkyvy byly mnohem razantnější a dosahovaly by hodnoty až 90 stupňů (více než 90stupňový sklon osy má například planeta Uran). V takovém případě by na každé polokouli byl vždy půl roku den a půl roku noc, navíc by se střídaly různé klimatické extrémy (zejména teplotní) a docházelo by k obrovským bouřím. Sotva by nějaký živočišný druh tuto „klimatickou houpačku“ přežil. Něco podobného se mimochodem děje na Marsu, kolem něhož neobíhá žádný větší měsíc (měsíce Phobos a Deimos připomínají spíš větší kámen, jejich průměr nepřesahuje 25 kilometrů) – sklon jeho rotační osy osciluje mezi 0 a 60 stupni, což vede k výrazným změnám v hmotnosti jeho atmosféry, a tedy ke změnám podnebí.

Chaos v reprodukčním cyklu

Měsíční svit významně ovlivňuje i reprodukční cyklus řady rostlin a živočichů, což v praxi znamená například to, že k uvolnění spermií či vajíček daného druhu dochází jen v určité fázi Měsíce. Všichni by si museli zvyknout na neobvyklou temnotu a u mnohých by se pravděpodobně vyvinula takzvaná bioluminiscence neboli schopnost vyzařovat světlo (dnes jsou tím známé například světlušky). 

Stovky živočišných i rostlinných druhů by se musely vyrovnat se změnou životního rytmu a s narušením přírodní rovnováhy.   

Kratší den

Jedním z největších dopadů by bylo zrychlené střídání dne a noci. Vzhledem k tomu, že Měsíc svým způsobem slouží jako brzda zemské rotace, Země by se začala točit rychleji. Den by pak měl v takzvaně letním období 10 hodin, v zimním 6 hodin. Taková situace už na Zemi byla před miliardami let, když byla planeta ještě mladá. Nyní bychom se museli vyrovnat s náhlým časovým posunem, který lze přirovnat ke známé pásmové nemoci (jet lag), a v organismu by nastal zmatek, zda je čas k odpočinku, nebo k aktivní činnosti. 

Americký astrofyzik a člen NASA Louis Barbier je však přesvědčen, že nic takového v budoucnu nehrozí. Měsíc se sice pomalu vzdaluje od Země, ale než začne hrozit, že se opravdu odtrhne, bude lidstvo řešit úplně jiný problém – skomírající Slunce.