Inuité řešili soudní spory pomocí pěvecké soutěže s bubínkem. Vítěz musel přezpívat poraženého a bylo rozhodnuto
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
4 min
Za dlouhých zimních večerů se vyprávění a písně předávaly z generace na generaci, a bubínek byl pro mnohá vyprávění důležitým nástrojem. Bubínek je známý a používaný v celé arktické oblasti. Je to tradice přizpůsobená inuitské kultuře a nomádským životním podmínkám.
Reklama
Ve svých nejrůznějších souvislostech měl zpěv za doprovodu bubínku velký význam pro společenský život Inuitů, jejichž ústně tradovanou historií je píseň, vyprávění, mýtus, dozvídáme se i pro tentokrát z knihy Střípky grónské kultury autora Ole G. Jensena, dánského spisovatele a fotografa, dlouholetého ředitele grónských muzeí, expertního znalce místní kultury a umění a milovníka největšího ostrova světa. Do češtiny publikaci přeložil velký popularizátor ostrova Zdeněk Lyčka.
Podoba bubínku všude podobná
V rozsáhlé arktické oblasti se vzhled bubínku liší víceméně pouze velikostí, od asi jednoho metru v průměru v západní Kanadě a na Aljašce až po malý bubínek používaný polárními Inuity v okolí Thule (ve středověku se tak označoval nejzazší výběžek civilizace směrem na sever Grónska – pozn. aut.).
Podle Jensena bubínek vypadá všude stejně. Má oválný nebo kruhovitý tvar a je z jedné strany potažený kusem kůže jako tamburína, ale s malým držadlem, které bylo často vyzdobeno vyřezaným obličejíkem. Velikost bubínku byla obvykle limitována dosažitelností dřeva. Bubínky polárních Inuitů byly často vyrobeny z kostí či sobího paroží.
Kůže na bubínky měla být pokud možno z medvědího či mrožího žaludku, ale protože se jich nedostávalo, používala se i kůže jiných zvířat. V novějších časech se využívá jakéhokoli materiálu, který lze vypnout, dokonce i gumy z meteorologických balonů. Hodně prozaická náhrada za medvědí žaludek!
Palička. Suk nebrat
Poslední součástí bubnové soupravy je palička, kterou se v Grónsku bouchá do dřevěného okraje bubínku. Je to dřevěná hůlka o něco delší než průměr nástroje. Často bývala zdobena jednoduchou řezbou a neměla prý být sukovitá, protože suky byly považovány za zdroje duchovní síly pocházející od předků. V písňovém souboji se proto považovalo za „nefér“, pokud někdo použil paličku se suky. Palička byla osobní, zatímco bubínek se dal i vypůjčit, když bylo třeba, popisuje Jensen ve své knize.
Soudců netřeba, pěvecký souboj spor vyřešil
Písně a tance za doprovodu bubínku probíhaly v létě i v zimě a jejich protagonisty byli jak muži, tak ženy. Písně lze dělit do mnoha skupin podle jejich sociálních funkcí.
Bubnový tanec jako soudní pře – písňový souboj, při němž byly řešeny spory – se zpravidla konal na letních srazech, kde se sešlo mnoho lidí. Vyznání k souboji bylo dobře naplánováno a písně nacvičeny během zimy. „Vítězem“ písňového duelu se stal ten, kdo nejlépe soupeře „přezpíval“ – tehdy kdo rozesmál a roztleskal diváky. Poražený však mohl získat svá práva zpět v novém písňovém souboji někdy příště.
Příchozí „naplaveniny“ bubínek zatrhly
Misionářům se pramálo líbilo, že šamani při bubnových slavnostech používali bubínky k zaklínání a komunikaci s duchy, a proto jim to zakázali. Ve východním Grónsku, které bylo vystaveno působení misionářů naštěstí o něco později, byl bubínek a celá jeho existence zdrojem mimořádného obveselení obyvatelstva.
Bubínek dnes
Bubnové písně se zpravidla zpívají pro radost turistům a pro zábavu, jsou přesto dodnes brány vážně. Ve východním Grónsku nejsou dávné časy ještě zcela zapomenuty.
Bubínek visí ve většině grónských soudních síní jako symbol řešení sporů. Grónská národní knihovna má ve svém logu bubnového tanečníka – vyprávění a síla mýtů jsou přenášeny dál. A konečně název a symbolika Grónského kulturního domu – Kataqu (grónsky palička – pozn. aut.) – odkazuje nejen k bubínku, ale také k paličce, končí vyprávění o bubínku Ole G. Jensen ve své knize Střípky grónské kultury.
