Operní pěvec Federici zemřel při zpěvu Fausta. Při premiérách dodnes čekají na jeho zjevení
Foto: Barytonista Frederick Federici v jedné ze svých rolí. Zdroj: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
4 min
V roce 1888 zpíval Federici v divadle roli ďábelského Mefistofela v opeře Charlese Gounoda Faust. Ke konci opery, když se Mefistofeles vrací do pekla i s obětí v podobě Fausta, se otevřelo propadlo a Federici klesl pod pódium, jako by sestupoval do pekla.
Reklama
I tentokrát britský operní pěvec italského původu Frederick Federici zmizel divákům z dohledu, ale po cestě dolů utrpěl silný infarkt a na místě zemřel. Stalo se to v historické budově viktoriánského divadla Princess na ulici Spring Street v australském Melbourne.
Dodnes lidé vídají stát na scéně osamělého muže v kostýmu z 19. století. Klaní se prázdnému hledišti, jako by znovu prožíval nějakou událost ze své minulosti, píše se v knize Po mystických místech světa. Má se za to, že jde o ducha známého barytonisty Fredericka Bakera, všeobecně známého jako Federici.
V roce 1887 se florentský rodák celým jménem Anatole Frederick Demidoff Baker přestěhoval do Austrálie, kde hrál ve společnosti J. C. Williamsona v Gilbertově a Sullivanově opeře a dalších operách. Jeho poslední rolí byl Mefistofeles v Gounodově opeře Faust v Princess Theatre v Melbourne v březnu 1888...
V tomto viktoriánském divadle prý straší duch barytonisty, který zemřel při zpěvu Fausta.
Opera skončila a herci, kteří netušili, co se stalo v zákulisí, se klaněli a děkovali za obvyklého potlesku. Když jeviště opustili a bylo jim řečeno, že Federici zemřel, všichni byli šokováni: vždyť byl teď na jevišti a klaněl se spolu s námi, tvrdili.
Šlágr pro australské noviny
V pondělí 5. března 1888 vyšla v melbournských novinách the Argus dlouhá zpráva o šokujícím úmrtí nadaného umělce. Citujeme z ní:
„...Absolvoval kromě své obvyklé práce nápor zkoušek, které musel projít po dobu pěti týdnů, takovou roli absolvovat není oddělitelné od prvního provedení tak těžkého díla. To jistě přispělo ke rozrušení a urychlilo jeho smrt na srdeční chorobu. Po léta trpěl touto nemocí, ale jeho stav mu v žádném případě nebránil v tom, aby se věnoval svému, ani nezavdával příčinu jeho přátelům důvod k obavám. V sobotu večer, navzdory náročné studium, kterým prošel, se pustil do představení v obvyklém zdravotním stavu.“
Pro divadelní hru je dobrým znamením, pokud se na premiéře – ve společenském obleku – objeví jeho duch.
Zpráva pokračuje: „Faust se v sále setkal s velmi velkým, nečekaným úspěchem, a tak pan Federici sdílel se svými kolegy umělci potlesk publika. Těsně před vstupem na jeviště v posledním dějství hovořil s panem G. Musgravem, jedním z členů a nejevil žádné známky slabosti. Ale až k závěru aktu, pan Cellier, dirigent, si myslel, že Federciho váhání přičítal únavě.“
„Pan Leumane, který hrál roli Fausta, při sestupu pod padací poklop nevěděl, že jeho kompanion se necítí dobře, ale velmi náhle, když byla past v pohybu, pan Federici spadl a strhl pana Leumana s sebou. Výška, ze které spadli, nebyla větší než dvě nebo tři stopy a pan Leumane byl schopen vstát bez pomoci. Pan Federici, jak bylo vidět, ležel v ,nouzi´ a ihned jej odnesli do zeleného pokoje. Byl v bezvědomí, ne-li mrtvý. Doktor Willmott, jeho lékařský poradce, narychlo shrnul zdravotní stav Federiciho a prohlásil, že po pokusu o obnovení života, jeho život vyhasl. “
Bez ducha se nehraje
Již mnoho let se při premiérách dodržuje zvyk nechávat pro Federiciho na prvním balkóně volné místo a pro novou hru je dobrým znamením, pokud se na něm – ve společenském obleku - objeví jeho duch. Účinkující a maskéři prý pěvcova ducha vídají také v šatně. Spatřili ho už ve více oblecích a prý se pokaždé dívá směrem k jevišti, jako by se připravoval na vystoupení.
