Sherlock Holmes: Hra stínů dnes večer na Nově: Je libo drsnější verzi klasiky?

Když Guy Ritchie vzal Sherlockovi klobouk a přidal dynamit

Sherlock Holmes býval po desetiletí spojován hlavně s dýmkou, londýnskou mlhou a klidným dedukováním v křesle. Pak přišel Guy Ritchie a slavného detektiva doslova hodil do exploze.

Když v roce 2011 dorazil do kin film Sherlock Holmes: Hra stínů, bylo jasné, že pokračování nebude jen opakováním úspěchu prvního dílu. Ritchie svůj svět ještě rozšířil, zrychlil a výrazně zdrsnil. Výsledkem byl blockbuster, který připomínal směs viktoriánské detektivky, bondovky a válečného thrilleru.

A překvapivě to fungovalo téměř dokonale.

Zahraniční kritici tehdy často psali, že film působí větší, temnější a ambicióznější než první Sherlock Holmes z roku 2009. Místo lokálního případu tentokrát Holmes čelí protivníkovi, který chce rozpoutat celoevropský konflikt a vydělat na válce obrovské jmění.

Ve chvíli, kdy se do příběhu naplno zapojí profesor Moriarty, se z filmu stává nebezpečná šachová partie mezi dvěma génii.

Robert Downey Jr. vytvořil Sherlocka, který působí nebezpečně živě

Robert Downey Jr. nenaplňuje klasickou představu uhlazeného Sherlocka Holmese. Je chaotický, drzý, neurotický, neustále něco ničí a často působí jako člověk, který několik dní nespal.

Downeyho Holmes není odtažitý akademik. Je fyzický, impulzivní a nepředvídatelný. Umí během pár vteřin analyzovat protivníka, ale stejně rychle skončit uprostřed brutální rvačky.

Guy Ritchie navíc skvěle využívá slavné Holmesovy dedukce. Ve filmu nejsou jen vysvětlovány dialogem. Divák je doslova vidí. Zpomalené sekvence ukazují, jak Holmes propočítává každý úder, každý pohyb i pravděpodobný výsledek souboje.

Tyto momenty se staly jedním z nejvýraznějších poznávacích znaků celé série. A právě díky nim působí Holmes téměř jako lidský superpočítač uvězněný ve viktoriánské době.

Jude Law jako Watson, který konečně není jen „pomocník“

Velkou výhodou filmu je, že Watson není pouhým přihlížejícím. Jude Law vytvořil jednu z nejlepších moderních verzí této postavy, inteligentního, schopného a často mnohem praktičtějšího partnera než samotný Holmes.

Jejich vztah funguje jako motor celého filmu. Nejde jen o detektivní dvojici. Připomínají dlouholeté kamarády, kteří se neustále pošťuchují, lezou si na nervy a zároveň jeden bez druhého nedokážou fungovat.

Právě chemii mezi Downeym a Lawem označovala řada zahraničních recenzí za nejsilnější stránku filmu.

Dialogy mezi nimi působí spontánně, živě. Holmes Watsonovi ničí svatbu, zatahuje ho do nebezpečných situací a manipuluje s jeho životem téměř každou scénu. Přesto je mezi nimi patrná zvláštní loajalita, která drží celý film pohromadě.

Moriarty vzbuzuje respekt bez jediného výbuchu vzteku

Mnoho filmových padouchů se snaží působit děsivě křikem nebo brutalitou. Moriarty Jareda Harrise jde opačnou cestou. Je klidný, zdvořilý a téměř vždy dokonale ovládá situaci. Právě proto působí tak nebezpečně.

Harris hraje Moriartyho jako člověka, který několik tahů dopředu počítá nejen ekonomiku války, ale i lidské reakce. Nepotřebuje zbraně ani armádu bodyguardů. Jeho největší zbraní je inteligence.

Zahraniční kritici často upozorňovali, že právě díky Harrisovu výkonu získal film mnohem temnější tón než první díl. Souboje Holmese s Moriartym nejsou založené jen na fyzické akci. Jsou to duely dvou mozků, které se navzájem neustále snaží přechytračit.

A čím víc se film blíží finále, tím víc je jasné, že Holmes tentokrát stojí proti protivníkovi, který je mu skutečně roven.

Evropa jako nebezpečné hřiště před válkou

Jedním z největších překvapení filmu je jeho atmosféra. Ritchie opouští relativně uzavřený Londýn prvního dílu a posílá postavy napříč Evropou, od Paříže přes Německo až po Švýcarsko.

Film díky tomu získává téměř špionážní energii. Holmes a Watson neřeší obyčejnou vraždu. Pohybují se mezi anarchisty, obchodníky se zbraněmi a tajnými organizacemi, zatímco se nad Evropou pomalu stahují mraky budoucí války.

Moriarty nevydělává na drogách ani loupežích. Chce vydělávat na globálním konfliktu. Manipuluje politiky, atentáty i ekonomikou tak, aby válka byla nevyhnutelná.

Akční scény, které vypadají jinak než běžný Hollywood

Guy Ritchie nikdy netočil akci tradičním způsobem a Hra stínů je toho důkazem. Místo chaotického střihu sází na choreografii, rytmus a práci kamery. Každá akční sekvence má vlastní charakter.

Lesní přestřelka patří dodnes mezi nejpůsobivější scény filmu. Kamera zpomaluje exploze, sleduje létající střepiny a mění chaos boje v téměř hypnotickou podívanou. Stejně výrazné jsou i souboje nablízko. Holmesovy analytické výpočty před každým útokem dávají rvačkám neobvyklou dynamiku. Divák nevidí jen násilí, ale celý proces myšlení.

Hans Zimmer a hudba, která filmu dodává šílenou energii

Soundtrack Hanse Zimmera je stejně neklidný jako samotný Holmes. Místo klasického orchestru používá Zimmer zvláštní rytmy, cikánské motivy, rozladěné nástroje. Hudba často působí improvizovaně a chaoticky, přesně jako hlavní hrdina.

Hudba navíc skvěle podporuje humor filmu. Ritchie totiž nikdy nezapomíná, že Sherlock Holmes má být vedle napětí také zábava.

Přečtěte si také

Komedie Probudím se včera je originální, ale rozdělila diváky na dva tábory

8. 5. 2026

Hra stínů funguje i po letech

Mnoho blockbusterů z počátku minulé dekády dnes působí zastarale. Hra stínů ale překvapivě drží pohromadě i po více než deseti letech.

Má výrazné postavy, silné herecké výkony, stylovou režii a jasnou atmosféru. Guy Ritchie vytvořil svět, který je přehnaný, hlučný a stylizovaný, ale zároveň zábavný a plný detailů. Film navíc nikdy neztrácí tempo. Neustále se něco děje, ale chaos má pevnou strukturu.

Není to klasický Sherlock Holmes. Je to Sherlock Holmes přetvořený do podoby geniálního akčního stratéga, který dokáže během několika sekund rozebrat protivníka i celý svět kolem sebe. A přesně díky tomu zůstává tahle verze tak přitažlivá i dnes.

K vidění  16.05.2026 ve 21:45 na Nově.