Osudové setkání na autobusové zastávce: Deštivé ráno, neznámý muž a celoživotní láska k přírodě
Stalo se to jednoho deštivého dne v říjnu roku 1976. Tehdy mi bylo sladkých dvacet a svět voněl...
Novodobý nález pozůstatků další větve vývojové linie člověka poněkud zamíchal kartami s představou o tom, jak se naši předkové mohli vyvíjet. Co dnes víme o tajemném Homo naledi?
V ulicích Kauppakatu a Kininkaakatu v centru přístavního města Rauma na jihozápadě Finska je vystavěno na ploše okolo 0,3 km² asi 600 dřevěných domů, které dodávají jádru tohoto místa rázovitý kolorit. První domy byly dílem františkánských mnichů z roku 1400.
V roce 1968 se odehrál příběh, který se zapsal do paměti mnoha lidí. Slavný houslista David Oistrach se stal obětí krádeže, při které zloději „bohužel“ přehlédli housle v hodnotě 15 mil. USD.
Když se řekne spartakiáda, většina z nás si vybaví skupinové cvičení, které se jednou za několik let konalo na velkém stadionu. Nejenom to ale bylo součástí cvičení. Pojďte si námi zavzpomínat na aktivity, které vlastně začaly již v roce 1921.
Pro poznání jazykové historie Českých zemí máme jen málo pramenů, ale i přes to jsme schopni dojít k zajímavým závěrům. Při líčení minulosti naší země hovoří archeologové o desítkách různých kultur, které sídlily v jednotlivých částech Česka před příchodem historicky doložených etnik (tj. Keltů, Germánů a konečně Slovanů).
Neandrtálci, blízcí příbuzní moderního člověka, kteří vymřeli asi před 30 000 lety, možná nebyli nijak zvlášť nadaní umělci a neoslňovali řečovými schopnostmi – zato vynikali v hudbě a tanci.
Václav II. se v učebnicích dějepisu řadí mezi méně často opěvované panovníky. Přesto však dokázal svými politickými rozhodnutími výrazně přispět k rozvoji českých zemí. Jak se mu to podařilo?
Naši předci, Slované, měli již v dobách prvního osídlení české kotliny, velice propracovanou mytologii plnou bohů a strašidelných postav, které dodnes známe z klasických českých pohádek. Vodník, bludičky, čarodějnice, polednice nebo vlkodlaci nejsou tedy výmyslem českých spisovatelů z 19. století, ale faktem, kterým byli již v dobách pravěkých strašeny malé děti.
Již malá děvčátka trénují s kyblíčky na hlavách úděl afrických nosiček nákladů. Tento fenomén převelice zaujal dokonce americkou armádu. Najali vědce z Harvardu, aby zjistili, že „pro člověka ze Západu je nepředstavitelné, že by na hlavě pohodlně nesl 70 % své tělesné hmotnosti a ještě by nespotřeboval téměř žádnou tělesnou energii“. Je to tak, popisuje tanzanské, vlastně obecně africké, zvyky místních tvrdě pracujících žen také český cestovatel.
Evropský kontinent omývá větší počet moří. V jejich názvech se orientují především žáci vyšších ročníků základních škol. Mnohdy je pro dospělé obtížné sdělit kolegům, ke kterému moři vlastně cestují, pokud se chystají například do Řecka nebo Egyptu.