Louis de Funès obklopen tanečnicemi a miminky: Piti piti pa patří k nelepším filmům slavného komika

Když přísný choreograf narazí na miminka a zamilované tanečnice

Představte si přísného choreografa, který vede dívčí taneční soubor železnou rukou. Evan Evans, postava ztělesněná Louisem de Funèsem, má jasná pravidla: žádné vztahy, dokonalá disciplína a absolutní oddanost tanci. Jenže když se do jeho pečlivě organizovaného světa začnou plést miminka, nápadníci a série absurdních nedorozumění, celý systém začíná praskat ve švech.

Film Piti piti pa (L’Homme orchestre) režiséra Serge Korbera vznikl v roce 1970 a od klasických funèsovských komedií se výrazně odlišuje. Místo obvyklých situačních gagů diváci dostali muzikál plný tance, pop-artové estetiky a nakažlivé hudby. Francouzští kritici ho dodnes označují za největší filmový experiment v kariéře slavného komika.

Jak vznikl nejodvážnější projekt Louise de Funèse

Vznik snímku úzce souvisí s tehdejším boomem hudebních filmů ve Francii. Po obrovském úspěchu muzikálů Slunečníky z Cherbourgu a Slečny z Rochefortu hledala produkční společnost Gaumont látku, která by propojila muzikál s komedií. Původní námět maďarského režiséra Gézy von Radványiho během vývoje několikrát změnil podobu – dokonce se uvažovalo o gangsterském příběhu.

Nakonec zvítězila odlehčená komedie z tanečního prostředí, která umožnila naplno využít komediální talent Louise de Funèse. Spojení hudby, tance a groteskních situací vytvořilo výjimečný formát, který francouzský magazín Les Hardis popisuje slovy: „De Funès zde dává přesně tolik energie, kolik si podobně šílený film žádá.“

Přečtěte si také

HOSPODSKÝ KVÍZ: Desítka otázek z všeobecného přehledu ověří, v čem máte mezery

14. 7. 2026

Vizuální hostina pro oči: Sedmdesátá léta v plné kráse

Právě vizuální stránka patří mezi hlavní důvody, proč se k filmu dnešní diváci vracejí. Snímek doslova přetéká zářivými barvami, extravagantními kostýmy, vysokými kozačkami, roláky a geometrickými vzory. Funguje jako dokonalá kronika začátku sedmdesátých let – fanoušci módy v něm rozpoznají inspiraci tvorbou Andrého Courrègese nebo Pierra Cardina.

Milovníci automobilů oceňují úvodní honičku mezi žlutým vozem Lamborghini Miura a červeným Fiatem 124 Sport Coupé na silnicích Francouzské riviéry. Tato sekvence bývá označována za jednu z nejlepších automobilových scén v celé filmografii Louise de Funèse. Natáčení probíhalo především v Monaku, Nice a Římě, takže kromě komických momentů nabízí film i atraktivní exteriéry – od Promenade des Anglais přes luxusní hotely až po slavné římské památky.

François de Roubaix a hudba, která přežila samotný film

Mnoho diváků si z filmu nevybaví děj, ale melodie Piti Piti Pa jim okamžitě utkvěla v paměti. Hudbu složil François de Roubaix, jeden z nejoriginálnějších francouzských skladatelů své generace. Nebál se experimentovat s tehdy moderním syntezátorem Moog, díky čemuž soundtrack získal futuristický zvuk, který byl na začátku sedmdesátých let mimořádně neobvyklý.

Titulní píseň se stala natolik populární, že dala filmu jeho český název a dodnes patří mezi nejznámější melodie spojené s Louisem de Funèsem. Hudba v mnoha scénách udává tempo celému vyprávění a nahrazuje dialogy. De Funès díky své mimořádné mimice a fyzickému herectví často vystačí jen s gesty, pohledem nebo tanečním krokem. Právě proto někteří francouzští publicisté přirovnávají jeho výkon ke klasickým groteskám Bustera Keatona nebo Charlieho Chaplina.

Přečtěte si také

Scholastika nebo Horymír: Bizarní či zastaralé jméno může dítěti ublížit

14. 7. 2026

Kultovní status navzdory rozporuplným reakcím

Po premiéře v roce 1970 nebyly reakce kritiků jednoznačné. Část recenzentů filmu vytýkala slabší příběh a přemíru hudebních čísel, jiní naopak oceňovali odvahu natočit komedii, která se vymykala všemu, co tehdy ve Francii vznikalo. Ani dnes nejsou názory jednotné – na francouzském portálu AlloCiné se vedle velmi kritických hodnocení objevují i komentáře označující Piti piti pa za kultovní komedii.

Shoda však panuje v jednom – podobný film už slavný komik nikdy nenatočil. A možná právě proto se k němu dnešní diváci stále vracejí. Není to typická funèsovská komedie, jakou známe z televizních repríz. Je mnohem barevnější, odvážnější, hudebnější a místy téměř surrealistická.

Ve Francii je dnes vnímána jako nostalgická připomínka bezstarostných sedmdesátých let a důkaz, že Louis de Funès dokázal být nejen geniálním komikem, ale také výborným tanečníkem a všestranným bavičem, který se nebál vystoupit ze své zavedené role. Film vysílá Česká televize 15. 7. na ČT2 ve 20:00.