Žádní vysekaní kulturisté. Gladiátoři jedli obilné kaše a pěstovali podkožní tuk
Foto: Pexels
3 min
V hollywoodských filmech mají gladiátoři perfektně vyrýsované svaly, jako by celý život jedli jen protein a chodili do fitka. Kosti z antického města ale naši představu o římských zápasnících nabourávají.
Reklama
Kosti, které neodpovídají filmovému plátnu
Ve 2. a 3. století n. l. byli na pohřebišti v Efezu uloženi muži, o nichž dnes víme překvapivě mnoho. Jejich kosti prošly izotopovou analýzou a vědci z Vídně a Bernu v nich četli jako v jídelním lístku. Výsledek se vůbec nepodobal hollywoodské představě.
Žádné hory masa. Žádné dokonale rýsované svaly bez gramu tuku. Strava těchto mužů byla téměř výhradně rostlinná, postavená na potravinách bohatých na sacharidy. A právě ona v těle vytvářela vrstvu, která mohla rozhodnout o životě a smrti.
Požírači ječmene
Pergamský lékař Galén ze 2. století n. l. měl pro tyto bojovníky přezdívku hordearii, tedy „požírači ječmene“. Základem jídelníčku byl ječmen, pšenice a luštěniny, například bob obecný nebo fazole. Maso se objevovalo jen výjimečně.
Na internetu se občas objevuje tvrzení o starověkých veganských atletech. Realita byla prozaičtější. Gladiátoři byli většinou otroci, vězni a váleční zajatci a majitelé škol je krmili tím nejlevnějším, co bylo po ruce. Maso si směli dopřát třeba při slavnostní hostině cena libera večer před velkým zápasem.
Tuk jako pancíř
Husté kaše z ječmene a bobů vedly k ukládání podkožního tuku. Nebyla to kosmetická vada. V aréně šlo o praktickou výhodu.
Tuková vrstva fungovala jako přirozený štít. Chránila cévy a nervy před hlubokými sečnými ranami. Zásah vypadal pro diváky dramaticky a krvavě, ale nemusel znamenat okamžitý konec souboje. Bojovník tak měl šanci pokračovat a přežít.
Co se jedlo v gladiátorské škole
Denní režim v gladiátorské škole zvané ludus byl stereotypní. Ráno a v poledne přišla hustá kaše z ječmene nebo pšenice s vařenými boby a kapkou olivového oleje. Večer následovala luštěninová polévka s hrubým chlebem.
Po tvrdém tréninku čekal na bojovníka zvláštní nápoj: octová voda s dřevěným popelem. Právě ten vysvětluje další překvapivý nález ze studie.
Nápoj z popela: starověká šumivá tableta
V kostech gladiátorů byl poměr stroncia a vápníku víc než dvojnásobný oproti běžným obyvatelům města. Plinius Starší v 1. století n. l. v díle Naturalis Historia popisuje, že se po výkonu pil roztok octa s popelem nebo spálenými kostmi.
Vedoucí výzkumu PD Mag. Dr. Fabian Kanz k tomu uvádí: „Rostlinný popel se zjevně konzumoval k posílení těla po fyzické námaze a k podpoře lepšího hojení kostí. Tehdy to bylo velmi podobné tomu, co děláme dnes my, když si po těžkém výkonu bereme hořčík a vápník třeba ve formě šumivých tablet.“
Jak je vidět, už ve starém Římě existovaly "doplňky stravy". Nebyly příliš vábné a dnes by nám připadaly dost nechutné. Zápasníci nicméně věřili, že pro své tělo dělají to nejlepší. Stejně jako dnešní kulturisté, když se ládují různými vitamíny a proteinovými nápoji.
