Začínal jako dvorní trpaslík a skončil jako architekt králů. Navrhoval paláce pro ty nejmocnější
Foto: Shutterstock
4 min
Na evropských panovnických dvorech 18. století patřili lidé malého vzrůstu k ozdobě slavností. Měli bavit hosty, dotvářet okázalou atmosféru a ukazovat se jako živá kuriozita. Právě takto začínal i chlapec narozený 23. října 1695 v Soignies. Nikdo od něj nečekal nic víc než roli doplňku u stolu mocných.
Reklama
Mladík se jmenoval François de Cuvilliés a do bavorského Mnichova se dostal ještě jako dítě. Jeho příběh by se mohl uzavřít v bezvýznamnosti, jenže pozornosti nejvyššího pána neunikla jedna drobnost. Chlapec uměl výjimečně kreslit.
Dvořan, na kterého vladař nezapomněl
Bavorský kurfiřt Maxmilián II. Emanuel měl dost bystré oko, aby v dvorním šaškovi rozpoznal talent. Nenechal ho proto zapadnout mezi služebnictvo, ale zařídil mu vzdělání, které na dvoře žádná podobná postava běžně nedostávala. Cuvilliés se nejprve věnoval matematice a poté se učil u dvorního stavitele.
Zásadní zkouškou se ale stala cesta do Paříže. Tehdejší francouzská metropole udávala tón v architektuře i v dekoračním umění a mladý Bavorák tam nasával novinky přímo u zdroje. Podle dostupných informací zde studoval pod vedením uznávaného architekta a teoretika Françoise Blondela mladšího.
Po návratu do Mnichova nabrala jeho kariéra rychlý spád. Dvorním architektem se stal ve věku necelých třiceti let. Pařížské zkušenosti spojil s místní tradicí a s mimořádnou fantazií pro zdobení interiérů. Jeho návrhy poznáte podle lehkosti, vlnitých linií a hojnosti zrcadel, zlacení i motivů čerpaných z přírody.
Zrcadlový sál a divadlo, které přežilo bomby
Za vrchol jeho práce je považován lovecký pavilon Amalienburg v zámeckém parku Nymphenburg u Mnichova (na úvodním snímku). Vznikl v letech 1734–1739 z přání kurfiřta Karla Albrechta, pozdějšího císaře Karla VII., jako dar pro manželku Marii Amálii Rakouskou. Na bohaté štukové výzdobě interiéru se s Cuvilliésem podílel proslulý štukatér Johann Baptist Zimmermann.
Zvenčí působí stavba skromně, jako malá přízemní budova. Skutečné bohatství se ukrývá uvnitř. V centru se rozprostírá kruhový Zrcadlový sál plný třpytivého stříbrného dekoru, zrcadel a jemných ornamentů. K pavilonu patřily také místnosti k odpočinku a ke komorním setkáním dvora. Právě dokonalé sladění architektury a výzdoby dělá z Amalienburgu jeden z nejpropracovanějších skvostů evropského rokoka.
Dalším velkým dílem je dvorní divadlo u mnichovské rezidence, dnes nazývané Cuvilliésovo divadlo. Vzniklo v 50. letech 18. století na objednávku kurfiřta Maxmiliána III. Josefa a současníci o něm mluvili jako o „klenotu rokoka“. Hlediště je laděno do bílé, červené a zlaté a patra lóží vytvářejí téměř palácovou scenérii. Výzdoba přitom kopírovala dvorskou hierarchii: nejslavnostnější byla kurfiřtská lóže a ostatní byly zdobeny skromněji podle postavení diváků.
Původní budova lehla popelem při bombardování v roce 1944. Dřevěné vyřezávané součásti hlediště se ale podařilo včas rozebrat a ukrýt. Po válce je restaurátoři obnovili a vložili do nové budovy v areálu rezidence. Cuvilliésův um tak žije dál, jen v jiných zdech.
Vzorníky, které putovaly Evropou
Cuvilliés se podílel na výzdobě reprezentačních sálů mnichovské rezidence a navrhoval paláce, nábytek, krby, zábradlí i nástěnné dekorace. Je také autorem fasády mnichovského kostela theatinů, jedné z nejnápadnějších církevních staveb města.
Jeho vliv však daleko přesáhl Bavorsko. Své ornamentální návrhy vydával tiskem ve vzornících, z nichž čerpali další architekti a řemeslníci. Díky tomu se jeho řešení šířila kontinentem a spoluvytvářela jazyk středoevropského rokoka. Ve stavitelské práci později převzal štafetu jeho syn François de Cuvilliés mladší.
François de Cuvilliés zemřel 14. dubna 1768 v Mnichově. Zůstává otázka, kolik dalších talentů tehdejší svět přehlédl jen proto, že je vnímal jen jako dekoraci.
