Uranové sklo bylo českou raritou. Za staré vázičky dnes sběratelé platí tisíce korun
Foto: pexels
3 min
Kdo by si nepamatoval ten zvláštní rituál? V neděli odpoledne jste seděli v babiččině obýváku, na stole stál kompot a za sklem sekretáře se tiše lesklo všechno to, na co se nesmělo sahat. Křišťálové mističky, porcelánové figurky, cínové talíře. A mezi nimi často jeden kousek, který měl v šeru úplně zvláštní barvu – žlutozelenou, trochu medovou, trochu olivovou. Nikdo tehdy netušil, že právě tohle sklo se jednou stane svatým grálem sběratelů.
Reklama
Řeč je o uranovém skle. Do skloviny se přidával nepatrný podíl oxidu uranu, který jí dal ten nezaměnitelný odstín. A pak přijde trik, kvůli kterému se sběratelé v tmavé místnosti chytají za hlavu. Posvítíte-li na vázu ultrafialovou lampičkou, rozzáří se jedovatě neonově zeleně, jako by měla vlastní baterii. Český původ je přitom u tohoto skla zásadní: sloučeniny uranu se v našich zemích používaly k barvení skla už od 30. let 19. století.
Mistr z Nového Boru a kapka plná barev
Nejvyšší sběratelskou ligu hrají vázy, které v 60. letech navrhl sklářský výtvarník a sochař Pavel Hlava (1924–2003). Vznikaly v Novém Boru pro národní podnik Borské sklo a tvarem připomínají elegantní kapku. Používala se při nich náročná technika sommerso: rubínově červené nebo tmavě kobaltové jádro se zatavovalo do silné vrstvy žlutozelené uranové skloviny. Výsledek? Hluboký barevný kontrast, těžké sklo a ručně zabroušené dno. Tehdy stála taková váza pár desítek korun československých a patřila k dárkům, které se dávaly k svatbám a výročím. Dnes ji vozí na výstavy po světě.
Tyhle vázy cestovaly do zahraničí jako vizitka československého sklářství. Západní sběratelé je milují pro odvahu barev i dokonalé řemeslo a právě odtud se vlna zájmu vrátila zpátky k nám. Co dřív zdobilo vitrínu, dnes skončí na čestném místě v moderním bytě, kde ji osvětluje designové světlo.
Jak poznat originál a nenaletět
Ne každé zelené sklo je poklad. Lisovaný popelník nebo miska z hromadné výroby se na aukcích prodá zhruba za 300 až 800 korun. U autorských kousků je to jiná liga: masivní ručně foukané sklo, žádné lisovací švy po formě, precizně zabroušené dno a hlavně vrstvená technika sommerso. Takový kus se podle stavu a velikosti může vyšplhat na 2 500 až 9 880 korun, výjimečné exempláře i výš. Zkuste svítilnu s UV světlem a pořádně se podívejte na dno.
Mnozí váhají kvůli radioaktivitě. Podle historičky skla a kurátorky Pavilonu skla PASK PhDr. Jitky Lněničkové je ale strach zbytečný. Uranové sklo sice vykazuje slabé záření, ale uran je ve sklovině pevně chemicky vázán a při běžném používání nebo vystavení ve vitríně nepředstavuje pro člověka zdravotní riziko. Vázu klidně postavte na polici a těšte se z ní.
Co s nálezem z půdy
Pokud takovou vázu najdete, nevyhazujte ji a hlavně ji nečistěte agresivní chemií. Stačí teplá voda, trocha jemného saponátu a měkký hadřík. Pak zhasněte, vezměte UV baterku a nechte sklo ukázat, co v něm je. Pokud se rozhodnete prodávat, srovnejte ceny prodaných aukcí na Aukru a zvažte oslovení specializovaného aukčního domu.
Zájem o tyhle kousky vystihl i jeden ze sběratelů v diskusi na sběratelském fóru:
Lidé se bojí radiace a myslí si, že jim váza po babičce prosvítí byt. Přitom posvítíte UV baterkou za stovku a ve tmě to svítí jako kryptonit. Když narazíte na Hlavu, má to obrovskou cenu.
A přesně v tom je kouzlo téhle historky. Možná ji máte dodnes na chalupě, schovanou za hrnky se skvrnkami od kávy nebo v krabici s nápisem „různé“. Zkuste se tam příští víkend podívat. Poklad nemusí být zlatý, stačí, když svítí zeleně.
