Personál Všeobecné nemocnice spal v pokoji s pacienty. Jen nemocní vzteklinou měli vlastní domek

„Všeobecná fakultní nemocnice v Praze (VFN) patří k největším a nejvýznamnějším zdravotnickým zařízením v ČR. Od svého vzniku za císaře Josefa II. prošla velkým vývojem, působily v ní významné lékařské kapacity. Poskytuje nejen základní i specializovanou léčbu, ale je i vzdělávacím a výzkumným zařízením. Ústavy a kliniky VFN se nacházejí po celé Praze i mimo ni, ale nejstarší jsou v Praze 2 (Karlovo náměstí, Ke Karlovu, Apolinářská),“ uvádí se v online Encyklopedii Prahy 2 (kulturně historické dědictví).

Jak bylo řečeno v úvodu, Všeobecnou nemocnici založil jako první pražské státní zdravotnické zařízení Josef II. a dal jí k dispozici zrušený ústav pro zchudlé šlechtičny a sousední dům U Houžvičků (čp. 499b). Sloužila jí přestavěná hlavní budova (jejíž rekonstrukce vyšla dráž, než kolik by stála budova nová), nově postavený ústav pro choromyslné a za ním umístěný „domek" pro nemocné vzteklinou. K nemocnici patřila také kaple, uvádí Stanislava Jarolímková v knize Co v průvodcích nebývá, aneb, Historie Prahy k snadnému zapamatování.

Přečtěte si také

Porodnice U Apolináře měla tajný porodní sál, kam směly jen rodičky s maskou, a již tenkrát…

3. 12. 2023

Dnes je součástí areálu VFN i sousední slavný Faustův dům (Mladotovský palác), který využívá též 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy. Podle online Encyklopedii Prahy 2 bývalé pražské sídlo Opavských vévodů stálo na místě dnešního Mladotovského paláce již při zakládání Nového Města pražského a stalo se tak součástí tehdejšího Dobytčího trhu, v současnosti Karlova náměstí. Barokní podoba paláce pochází z období 18. století, kdy majiteli byli Mladotové.

Tehdejší nemocnice začala přijímat pacienty 1. prosince 1790 nebo 2. ledna roku 1791; měla původně zřejmě 300 lůžek a prvním pacientem byl prý jistý Vojtěch Drahota. Odmítnuti byli pouze ti pacienti, kteří trpěli nevyléčitelnou chorobou. Zpočátku zde byly hospitalizovány i docela malé děti, později však byla stanovena hranice čtyř let (kromě pacientů s neštovicemi), uvádí Jarolímková.

Přečtěte si také

Téměř 90 % žen, které přišly rodit na tajno k Apolináři, byly služky. Oběti panstva i pachatelky

11. 12. 2023

Nadstandard i podpora

Kdo si chtěl přilepšit na stravě či zdravotnické péči, mohl si připlatit. Za čeledíny a služky měli hradit léčení jejich zaměstnavatelé, řemeslníkům měly přispívat cechy, ale lidé, kteří žili z podpory a přinesli si ze svého farního okrsku osvědčení chudoby, byli ošetřováni zdarma; po dobu pobytu v nemocnici jim však byla zastavena výplata podpory, dozvídáme se i z Archivu hlavního města Prahy.

Progresivní vývoj

Výrazem pokroku a moderního pojetí Všeobecné nemocnice bylo nejen to, že od roku 1897 se tu používaly první rentgenové přístroje, ale i to, že od 70. let 19. století umísťovala pacienty s infekčními chorobami izolovaně, což v té době rozhodně nebylo samozřejmostí.

Přečtěte si také

Krabi z pravěku s riskantním rozmnožováním jsou dnes nepostradatelní v lékařství

27. 8. 2023

Personál a pacient „jedno“ jsou

Nemocniční personál bydlel v pokojích pro pacienty, od sebe byli odděleni pouze závěsem. Kromě platu dostávali zaměstnanci příděl otop na zahřátí a svíčky. Jedině v ústavu choromyslných měli zdravotníci k dispozici oddělené pokoje.

V blázinci měl každý „své“ místo

Psychicky nemocní pacienti v ústavu pro choromyslné se důsledně oddělovali - mužští a ženští pacienti zvlášť. Budova měla zamřížovaná okna, některé pokoje byly vypolštářovány a lůžka byla vybavena popruhy. Podle Jarolímkové „mohli být pacienti sice přijímáni inkognito, ale soud či magistrát musel potvrdit, že o jejich pobytu v nemocnici ví; mělo to zřejmě zabránit zneužívání tohoto zařízení k ,odkládání´ nepohodlných rodinných příslušníků. Ošetřovateli v této části nemocnice mohli být pouze ženatí muži, protože pečovali i o ženské pacienty.“

Přečtěte si také

Středověké lékárny jako obchodní centra: Prodávaly od marcipánu po sušené žáby

27. 10. 2023

Profesní hierarchie

V nemocnici pracovali lékaři, tzv. ranlékaři, kteří směli ošetřovat pouze tzv. vnější nemoci, dále to byli podranlékaři a ošetřovatelé; těmi bývali zpočátku výlučně muži. Zájem o práci lékaře a ranlékaře byl velký, protože zajišťovala stálý, byť ne příliš vysoký příjem. Nižší zdravotnický personál měl život „jako řeholi, protože v nemocnici musel být ve dne v noci a na vycházky potřeboval propustky. Nadřízení měli dokonce údajně dovoleno své podřízené tělesně trestat - což prý bylo zrušeno teprve ve třicátých letech 19. století!,“ popisuje Stanislava Jarolímková na základě dobových informací.

Přečtěte si také

Středověké lékařské praktiky, ze kterých vám může být nevolno

15. 1. 2023

Bílé prvenství

Se Všeobecnou nemocnicí souvisí ještě jedna zajímavost: v roce 1895 v ní prý začali lékaři jako první používat bílé lékařské pláště. Do té doby lékaři nepracovali v bílých pláštích, občas více připomínali řezníky, řekla Alena Jindrová, kurátorka výstavy o historii zdravotnictví v Havlíčkově Brodě (tehdejším Německém Brodě), která proběhla vloni v létě v Muzeu Vysočina: „Bílé oblečení se začalo více používat na konci 19. století, ale ještě dlouho nebylo standardem. V bílém nechodili ani lékárníci, ti nosili černý oblek. Dlouho neexistovalo žádné profesní oblečení, snad jen klášterní sestry měly svůj úbor“.