Porodnice U Apolináře měla tajný porodní sál, kam směly jen rodičky s maskou, a již tenkrát zajišťovala tzv. rooming
Foto: Vojife / / Creative commons, CC-BY
více než 5 min
„Do ústavu vstupovaly a odcházely odtud tajným vchodem a zahaleny maskou. Nikdo se jich nesměl dotazovati na jméno nebo kdo je otcem dítěte. Při nastupování odevzdávaly toliko zapečetěnou obálku s lístkem, na němž bylo napsáno jejich příjmení a křestní jméno. Ta byla v ředitelství ústavu otevřena jedině v případě úmrtí ošetřovanky,“ popsal v roce 1929 Josef Veselý.
Reklama
Úplně první porodnice v Praze vznikla za vlády Marie Terezie v roce 1762 v Soukenické ulici (čp. 1096) na Novém Městě mezi Petrským náměstím a Revoluční třídou. Pak se několikrát stěhovala, po určitou dobu byla porodnice v tzv. Vlašském špitále na Malé Straně. Teprve po uvolnění kanovnického domu za vlády Josefa II. se přestěhovala v roce 1789 do Apolinářské ulice čp. 447. Na tomto místě, později známém jako sídlo protialkoholní léčebny, mělo v přízemí své pokoje služebnictvo a správce. V prvním patře se nacházely pokoje pro pacientky třetí třídy, zatímco „lepší" pacientky měly štěstí a byly ubytovány ve vyšších patrech, uvádí ve své knize Co v průvodcích nebývá aneb Historie Prahy k snadnému zapamatování novinářka a spisovatelka Stanislava Jarolímková.
O staré porodnici u sv. Apolináře „ve stráni pod kostelem sv. Apolináře, v odlehlém zákoutí Nového Města, na vrchu zvaném Větrník“, kde později fungovala nechvalně proslulá záchytka a kde za různých okolností přicházely děti na svět, hovořil v roce 1929 Josef Veselý na stránkách časopisu Volná myšlenka.
„…zvedá se zašedlý gotický kostel sv. Apolináře z doby Karla IV. Na kraji uličky sousedí s kostelem nizounké stavení, starodávná „Jedová chýše“. (…) Bývalo původně domem církevním. Sídlila v něm od roku 1362 kollegiátní kapitula sv. Apolináře, přestěhovaná sem ze Sadské za panování Karla IV., který po založení Nového Města dal postaviti na výšině Větrníku kostel sv. Apolináře.“
Humánní činy syna Marie Terezie
Z jezuitského „katolického duchovního sanatoria“ se zde časem díky synovi Marie Terezie, Josefu II., otevřely ústavy pro nemocné, staré, těhotné ženy, nalezence a sirotky hrazené z veřejných prostředků. Josef II. dal budovu u sv. Apolináře „upraviti a rozšířiti a zřídil v ní porodnici. V bývalém domě kněžském, později jezuitském, se usídlila první velká veřejná porodnice pražská,“ uvádí web Vysehradskej.cz.
Útočiště pro chudé rodičky
Porodnice u svatého Apolináře vycházela vstříc matkám, které neměly prostředky, a poskytovala jim péči zdarma na základě potvrzení o svém sociálním postavení. Ženy, které přinesly doklad o své nemajetnosti z farnosti, dostávaly péči v této obecní porodnici bez úhrady.
Apolinář z Ravenny byl křesťanský světec, který se narodil v Antiochii nebo v Sýrii. Byl pokládán za zakladatele křesťanské obce v Ravenně, byl jejím prvním biskupem a zemřel jako svatý vyznavač nebo mučedník.
Inuitský porod: 50 lidí, porodní bába hvízdá rodičce do lůna, potírá jí břicho šlachami a řve: Pojď…
„Dům nalezenců“
Pro ženy, které chtěly uchovat svůj porod v tajnosti, byl určen speciální vchod a dokonce i oddělený prostor pro nezaopatřené děti - nalezinec. Většina rodiček, které sem přišly, byly neprovdané ženy, a porodnice se pro ně stala místem, kde se „z beznaděje rodila naděje a nový život“.
Z tehdejšího turistického průvodce hlavního města se díky webu Českého statistického úřadu (ČSÚ) dozvídáme, jak nalezinec v první polovině 19. století fungoval: „Tento ústav jest rozdělen na troje třídy. Do třetí třídy přijímají se chudé osoby zdarma. Osoby do první třídy mohou postranními dvířkami, jež se na znamení zvoncem otevřou, do tajného oddělení toho ústavu se dostati. Ani v této, ani v druhé třídě není potřeba jména neb rodu osoby oznámiti, nýbrž oboje udá se v zapečetěném lístku, jejž každá osoba, krom kdyby umřela, při odchodu z ústavu neporušený zpět obdrží.“
Podle informací ČSÚ byla součástí nalezince i dvě luxusní oddělení se zvláštními vchody přímo z ulice, kam chodily v tajnosti a s maskou na obličeji rodit šlechtické a měšťanské dcerky, které neplánovaně přišly do jiného stavu. Detailnější pohled na fungování nalezince přináší pražská statistická ročenka z roku 1892.
Problémy a nedostatky
Nicméně, stará porodnice měla své nedostatky. S kapacitou pouze 50 lůžek a nedostatkem vlastního zásobování vodou čelila mnoha problémům, zejména v zimě a během období sucha, kdy bylo nutné vozit vodu zdaleka, čemuž nepomáhal místní náročný, kopcovitý terén od Vltavy směrem k porodnici. Největším problémem byla však vysoká úmrtnost mezi matkami a novorozeňátky způsobená nedostatečnými hygienickými podmínkami a malou kapacitou instituce.
Slepé, hluché, mentálně retardované děti házeli rodiče do řeky, tělesně postižené byly zmrzačeny na…
Moderní projekt velkého Čecha
Proto se zrodil odvážný projekt - výstavba moderní Zemské porodnice. Jako nejvhodnější bylo vybráno místo na nedalekém pozemku v Apolinářské ulici čp. 441. Architektem, který tento projekt zrealizoval, byl stavitel, politik, vlastenec a největší český mecenáš Josef Hlávka. Před tím, než se pustil do práce, pečlivě studoval veškerou dostupnou literaturu o porodnictví a využil své zkušenosti z cest po světě. Výsledkem byla první moderní nemocnice v Praze, postavená v letech 1867-1875, včetně kaple svatého Kříže, kde novorozeňata mohla být pokřtěna ihned po porodu. Další inovací novodobého projektu byla Hlávkova snaha umožnit umístění novorozeňat do pokojů matek ihned po porodu, dnes bychom řekli, že Hlávka zavedl první tzv. „rooming". Tehdy to byl velmi pokrokový a „revoluční“ počin, který se později stal znovu a znovu prosazovaným konceptem v poporodní péči, uvádí Stanislava Jarolímková.
