Máslo pod lupou: Co všechno se skrývá za zlatavou kostkou z obchodu
Foto: Pixabay
4 min
České máslo prochází pravidelnými kontrolami, které občas odhalí nepříjemná překvapení - od příměsí levných rostlinných tuků přes žluklé výrobky až po stopy kontaminantů. Co to znamená pro běžného spotřebitele a jak se v tom vyznat?
Reklama
Máslo patří k základním surovinám české kuchyně. Pečeme s ním, mažeme ho na chleba, přidáváme do omáček. Jenže právě proto, že ho považujeme za samozřejmost, málokdy se zamýšlíme nad tím, co vlastně kupujeme. A právě tady začíná zajímavý příběh o tom, jak tenká je hranice mezi kvalitním produktem a tím, co by na našem stole být nemělo.
Když máslo není máslem
Státní zemědělská a potravinářská inspekce (SZPI) se problematikou falšování másla zabývá dlouhodobě. Nejčastější trik? Přimíchávání levnějších rostlinných tuků – palmového, řepkového nebo slunečnicového oleje – do produktu, který se tváří jako pravé máslo. Tyto příměsi jsou pro běžného spotřebitele prakticky neodhalitelné, protože chuťově ani vizuálně nemusí být patrné.
„Sofistikované analytické metody, jako je plynová chromatografie s hmotnostní spektrometrií, umožňují detailní rozbor spektra mastných kyselin,
vysvětlují odborníci princip odhalování podvodů. Jakákoli anomálie v tomto spektru signalizuje, že s máslem není něco v pořádku. Pro výrobce, kteří chtějí ušetřit na úkor kvality, představuje tato metoda noční můru – jejich manipulace jednoduše neprojdou.
Čerstvost jako klíčový parametr
Zajímavé je sledovat, jak se kvalita másla posuzuje z hlediska čerstvosti. Klíčové jsou dva parametry – peroxidové číslo, které prozradí míru oxidace tuků (tedy žluknutí), a kyselostní číslo, odrážející rozklad tuku a uvolňování volných mastných kyselin. Referenční hodnoty pro peroxidové číslo se obvykle pohybují do 2,0 meq O2/kg, pro kyselostní číslo kolem 1,5 mg KOH/g.
Spotřebitelské organizace jako dTest pravidelně testují másla dostupná v českých obchodech a občas zaznamenají případy, kdy tyto limity byly překročeny. Výsledek? Máslo, které může způsobovat zažívací potíže a rozhodně nepředstavuje tu lahodnou pochoutku, za kterou jsme zaplatili.
Kontaminanty – téma, které nelze ignorovat
Samostatnou kapitolou jsou rezidua pesticidů, veterinárních léčiv a těžkých kovů. Olovo, kadmium nebo rtuť se mohou do másla dostat z krmiva nebo znečištěného prostředí. Většina vzorků analyzovaných SZPI vykazuje koncentrace těchto látek pod povolenými legislativními limity – to je dobrá zpráva.
Existují však i alarmující výjimky. V letech 2022 a 2023 byly v rámci evropského systému rychlého varování RASFF hlášeny případy, kdy mléčné výrobky překračovaly limity pro aflatoxiny – karcinogenní látky vznikající z plísní v krmivu. I nízké koncentrace těchto látek, konzumované dlouhodobě, představují kumulativní riziko pro zdraví.
Legislativa versus realita
Evropská unie i česká legislativa stanovují jasná pravidla. Nařízení EU č. 1308/2013 definuje minimální obsah mléčného tuku v másle na 80 %, česká vyhláška č. 397/2016 Sb. pak dále upřesňuje požadavky. Testování probíhá v akreditovaných laboratořích splňujících normu ČSN EN ISO/IEC 17025.
Přesto se opakovaně objevují případy, kdy deklarované hodnoty neodpovídají skutečnosti. Nejde jen o podvod na peněžence spotřebitele – odchylky v obsahu mléčného tuku ovlivňují i senzorické vlastnosti a trvanlivost výrobku.
Co si z toho odnést?
Situace s kvalitou másla na českém trhu rozhodně není černobílá. Na jedné straně funguje systém kontrol, který dokáže odhalit podvody a závadné produkty. Na straně druhé se stále najdou výrobci, kteří se snaží pravidla obejít.
Pro běžného spotřebitele z toho plyne několik praktických závěrů. Sledovat výsledky testů spotřebitelských organizací má smysl – poskytují cenný přehled o tom, které značky obstály a které nikoli. Všímat si data spotřeby a správně máslo skladovat je samozřejmost. A pokud máslo voní nebo chutná divně, není důvod váhat – lepší ho vyhodit než riskovat zdravotní potíže.
Možná nejdůležitější je ale uvědomění, že i tak základní surovina, jakou je máslo, si zaslouží naši pozornost. Ne paranoidní strach, ale zdravou obezřetnost člověka, který ví, že kvalita potravin není samozřejmostí – je výsledkem kontrol, legislativy a v neposlední řadě i tlaku informovaných spotřebitelů.
