Pro své velké hýždě byla ponižována a diskriminována i po smrti

Obludárium

Dlouho před vynálezem televize či internetu lidé hledali způsoby, jak se zabavit. Některé druhy zábav byly vnímány jako vznešené, jiné jako pokleslé (mezi ně patřilo mimo jiné i divadlo). Mezi jedny z nižších forem zábav patřily i návštěvy zápasů a obludárií. Obludárium je místo, kde byli ukazováni a vystavováni lidé nebo zvířata s neobvyklými či groteskními fyzickými rysy, jako v cirkuse nebo na karnevalovém představení.

Encyklopedie Britannica dodává, že lidé (i zvířata), kteří byli v obludáriích vystavováni byli často podrobováni velmi krutému zacházení.  A tito nedobrovolní účinkující byli zneužíváni jak promotéry, tak i publikem. Z takových míst nebylo úniku a lidé byli vykořisťováni až do konce života nebo dokud neztratili na atraktivitě pro návštěvníky.

Přečtěte si také

Čarodějnické procesy, kruté mučení, upalování. Tohle byste v Čechách nečekali

18. 1. 2023

Hottentotská Venuše

Saartjie (Sara) Baartmanová byla jednou z prvních známých černošek, které se staly obětí obchodování s lidmi. Evropané ji posměšně nazývali "Hottentotskou Venuší", protože její tělo bylo po celou dobu jejího mladého života veřejně zkoumáno a nelidsky vystavováno. Její zkušenost navíc posílila již existující a krajně negativní sexuální fascinaci Evropanů těly afrických žen.

Sara Baartmanová se narodila v roce 1789 u řeky Gamtoos, dnes známé jako Východní mys v Jihoafrické republice. Vyrůstala na koloniální farmě, kde ona i její rodina pravděpodobně pracovali jako služebnictvo. Její matka zemřela, když jí byly dva roky, a otec, který byl dobytkářem, zemřel, když byla ještě malá. V dospívání se Baartmanová provdala za muže z kmene Khoikhoi, který byl bubeníkem. Měli spolu dítě, které zemřelo krátce po narození. 

Nedobrovolná „služebná’’

Když bylo Baartmanové šestnáct let, jejího manžela zavraždili nizozemští kolonisté. Brzy poté byla prodána do otroctví. Dne 29. října 1810, ačkoli neuměla číst, podepsala 21letá Baartmanová údajně smlouvu s lékařem Williamem Dunlopem, podle které měla odcestovat do Anglie, kde měla pracovat jako služka v domácnosti, protože ve Velké Británii bylo technicky vzato otroctví zrušeno. 

Kromě toho měla být vystavována pro zábavné účely. Baartmanová měla dostávat část výdělku z výstav a po pěti letech se mohla vrátit do Jižní Afriky. Smlouva však byla ve všech detailech falešná a její zotročení trvalo až do konce jejího života.

Soudní spor

Baartmanová byla poprvé vystavena v Londýně v Egyptském sále na Piccadilly Circus 24. listopadu 1810. Její veřejné zacházení však rychle přitáhlo pozornost britských abolicionistů, kteří majitele obludária obvinili, že Baartmanovou drží proti její vůli. Soud rozhodl v neprospěch Baartmanové poté, co byla předložena smlouva, kterou podepsala. 

Prodej do Francie

Publicita, kterou soudní proces vyvolal, zvýšila popularitu Baartmanové jako exponátu. Byla brána na turné po celé Anglii a nedobrovolně vystavována. V září 1814, po čtyřech letech pobytu ve Velké Británii, byla převezena do Francie a prodána S. Reauxovi, vystavovateli, který se zabýval předváděním zvířat. Ten ji vystavoval na veřejnosti v Paříži a okolí a nechal ji také sexuálně zneužívat mecenáši, kteří byli ochotni za její zneuctění zaplatit. Díky fascinaci veřejnosti Sářiným tělem Reaux dosáhl značného zisku.

Přečtěte si také

Ötzi po 30 letech: Vše bylo jinak! Nejnovější poznatky o jeho smrti a stavu mumie přepisují historii

11. 11. 2022

Vystavování i po smrti

Sarah Saartjie Baartmanová zemřela v Paříži 29. prosince 1815 ve věku 26 let z neznámých důvodů. I po její smrti se mnohé části jejího těla vystavovaly v pařížském Musée de l'Homme, aby podpořily rasistické teorie o lidech afrického původu. Některé části těla zůstaly vystaveny až do roku 1974.

V roce 1994 jihoafrický prezident Nelson Mandela oficiálně požádal o navrácení Baartmanové ostatků do Jihoafrické republiky.  Dne 6. března 2002 byly její ostatky vráceny a pohřbeny v Hankey v provincii Východní Kapsko.

Sářin příběh by měl být připomínán a vyprávěn nejen jako připomínka hrůz minulosti, ale také jako varovný příběh o nebezpečí neúcty k druhým a jejich dehumanizace. Je to příběh, který jistě vehnal slzy do očí každému, kdo ho slyšel, a slouží jako silná připomínka potřeby postavit se za spravedlnost a chovat se k druhým laskavě a s úctou.