Sametová revoluce – příběh, na který bychom neměli zapomínat
Foto: Pictograph / Depositphotos
3 min
Jestli nějaký příběh změnil život tisíců, statisíců či vlastně až milionů Čechů, pak je to rozhodně Sametová revoluce – jeden z nejvýznamnějších milníků české a slovenské historie.
Reklama
Události listopadu roku 1989 ukončily desetiletí vlády totalitního režimu a otevřely nám cestu k demokracii. Jedná se o příběh plný odhodlání, statečnosti, naděje. Příběh, který inspiruje dodnes, a to nejen u nás, ale vlastně po celém světě. Roku 1989 se československá společnost nacházela na pokraji změny. Lidé už měli dost útlaku, cenzury. Bažili po svobodě, po nových začátcích. Impulzem k událostem, které vstoupily do dějin, se stalo potlačení pokojné demonstrace studentů. Demonstrace probíhala 17. listopadu na Národní třídě v Praze, potlačení bylo doslova brutální. Tato událost způsobila, že se lidé ještě více semkli a řekli, že už mají režimu dost.
Byla to éra naděje, nových začátků. Dodnes se na revoluci vzpomíná jako na definici svobody
Nastala Sametová revoluce, která nás proslavila po celém světě a která změnila životy mnoha Čechů. Symbolem revoluce se stal pozdější prezident Václav Havel, disident a divadelní umělec, spisovatel, jenž stál v čele Občanského fóra. Na Václavském náměstí se každý den začaly shromažďovat tisícovky naštvaných lidí, tento způsob se rychle začal rozšiřovat i do ostatních českých měst. Lidé provolávali demisi, cinkalo se klíči, toužilo se po změně. A ta skutečně zanedlouho přišla. Havel byl zvolen prezidentem Československa, Komunistická strana ztratila svou moc. Začala nová éra. Era dvou nových států, éra svobody a nových začátků.
Sametová revoluce změnila životy všech. Od papalášů až po ty nejméně významné
Lidé pak najednou mohli začít podnikat, cestovat, svobodně se vyjadřovat. Všem se uvolnily ruce, média mohla začít fungovat bez cenzury. Dopad na českou společnost byl obrovský. Nezměnilo se pouze politické zřízení, změnil se každodenní všední život většiny obyvatel. Samozřejmě se také ukázalo, že budoucnost není jen růžová a že demokracie má své mouchy – a že jich je. Cesta k dokonalé demokracii a svobodě je dlouhá a trnitá, přesto lepší státní zřízení dosud nebylo vymyšleno. Měli bychom si proto listopadových a polistopadových událostí vážit a usilovat o to, aby naše demokracie žila dále, a pokud možno, vzkvétala.
Aby u kormidel nebyli lumpové, aby pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí. Tak, jak to tehdy hlásal Václav Havel. A lidé nadšeně provolávali totéž a toužili po svobodném světě bez hranic. Ten nyní v podstatě máme, přesto si toho mnozí neváží. Zažívat to, co se zde dělo za dob komunismu, bychom přece opravdu nechtěli. Někteří pamětníci sice bývalý režim adorují, ale nemělo by se zapomínat, jaká zvěrstva zde i ve světě komunisté napáchali a jak těžké a pracné bylo pro nás dopracovat se k demokracii, kterou tu dnes máme a která nás chrání a pomáhá nám žít důstojně, bez útlaku a bez větší cenzury. Totalitě u nás snad již odzvonilo.
