Slunečnice zřejmě vzájemně spolupracují: Natáčejí se ke slunci tak, aby měly všechny dostatek slunečního svitu
Foto: Mny-Jhee / Depositphotos
3 min
Jak se zdá, slunečnice nás nepřestanou překvapovat. Víme, že se otáčejí květy za sluncem. Výzkumnice z Tel Avivu v Izraeli se nicméně rozhodly sledovat chování slunečnic, které rostou těsně u sebe. A přinášejí nám zajímavé výsledky.
Reklama
K výzkumu je inspiroval Charles Darwin
Vědkyně z tel avivské univerzity se rozhodly vysázet slunečnice v malých rozestupech a sledovat, jak se jim povede a kolik jich bude mít dostatek slunečních paprsků. Výsledky je překvapily.
K tomuto pokusu je inspiroval Charles Darwin, který před více přibližně 200 lety prý zpozoroval, že slunečnice se pohybují krouživě. Výzkumnice hodlaly zjistit, zda je to skutečně tak viditelné, jak bylo popsáno, a zda se to děje v souvislosti s tím, jak na slunečnice dopadá sluneční svit.
Slunečnice předvádějí cosi připomínající tanec
Seznamte se s vědkyněmi Merozovou a Pelegovou. Již od svého postdoktorského studia na Harvardově univerzitě to jsou dobré kamarádky. Jsou to ti samí lidé, kteří se podíleli na tomto pokusu se slunečnicemi.
Vypozorovaly, že slunečnice se opravdu pohybují krouživým pohybem, aby uvolnily ostatním slunečnicím dosah slunečních paprsků.
Představte si večírek, kde je hodně, hodně lidí,
popisovaly během telefonického hovoru deníku The Times of Israel. Vlastně to vypadalo, že slunečnice se třesou.
Slunečnice byly synchronizované. Nepohybovaly se náhodnými směry. Jako by se opravdu staraly o ostatní jedince, kteří rostli opodál.
Proč to dělají?
Opravdu to slunečnice dělají jen proto, že myslejí na ostatní slunečnice, nebo za tím stojí jistý evoluční vývoj? Pojďme se na to podívat blíže.
V první řadě si musíme uvědomit, že slunečnice mají hodně semen, což znamená větší množství nových slunečnic v těsné blízkosti té mateřské, pokud nejsou zaneseny někam jinam větrem, přes zvířecí trávicí trakt nebo sklizeny člověkem. Jsou tudíž zvyklé mačkat se na malém prostoru.
Slunečnice vnímají světelné paprsky (a právě proto se na ně mohou květy natáčet – jak to vypadá se můžete podívat zde).
Díky tomu tudíž dokážou rozpoznat polohu světla a naklonit se na stranu, aby uvolnily místo dalším slunečnicím, které rostou uprostřed hloučku.
Naklánění je mimochodem dobrý způsob popínání, pokud slunečnice roste u opory (klacíku, trámu atd.). Díky tomu mohou růst výš a plně onu oporu obepnout.
Merozová a Pelegová zašly do laboratoře a zasadily pět pokusných slunečnic těsně vedle sebe. Po dobu jednoho týdne je vždy po pár minutách vyfotily. Následně fotky prezentovaly jako animaci a zjistily, že slunečnice se skutečně pohybovaly a byly schopné nahnout se do stran více, než si lidstvo do této chvíle bylo ochotno připustit, že je možné.
Závěrem říkají, že rostliny hledají optimální sjednocení, aby každá měla dostatek slunečního svitu. Také zjistily, že slunečnice spolu opravdu spolupracují a jejich pohyby nejsou náhodné, naopak jsou velmi promyšlené.
Pelegová dodává, že rostliny mají jistý druh paměti a stejně jako například včely používají specifické pohyby, aby se mezi sebou vzájemně dorozumívaly. Tento fakt vlastně ještě přispěl k uskutečnění celého tohoto experimentu.
