Podzemí římského pahorku skrývá největší mozaiku své doby. Zobrazuje záhadné město
Foto: Trajanovy lázně
4 min
Představte si podzemní chodbu hluboko pod římským pahorkem, kam po staletí nikdo nevkročil. Stěny pokryté vrstvami prachu. A na nich dokonale zachovalé umění, které kdysi zdobilo císařské paláce.
Reklama
Přesně takový obraz se naskytl archeologům v devadesátých letech minulého století, když pod Trajanovými lázněmi na římském pahorku Oppius narazili na galerii plnou fresek a mozaik.
Podzemní galerie skrývá umělecký poklad starý dva tisíce let
Dnes, po třech desetiletích restaurátorské práce, se podzemní prostory poprvé otevírají veřejnosti. Návštěvníci mohou spatřit dva umělecké skvosty najednou: fresku Malované město a Velkou mozaiku, která je podle odborníků největší nástěnnou mozaikou, jaká kdy byla v římském světě objevena.
Oba artefakty přitom skrývají záhadu, kterou historici dodnes nedokázali rozluštit. Nikdo neví, jaké město vlastně zobrazují – ani zda vůbec existovalo v reálném světě, nebo šlo jen o idealizovanou vizi antického urbanismu.
Freska i mozaika mohly zdobit Neronův zlatý palác
Trajanovy lázně, které dnes vévodí pahorku Oppius s výhledem na Koloseum, nechal postavit císař Traján v roce 109 našeho letopočtu. Architekt Apollodorus z Damašku navrhl tehdy největší lázeňský komplex světa – monumentální stavbu s bazény, knihovnami a sportovišti.
Ovšem freska i mozaika jsou pravděpodobně starší než samotné lázně. Trajánovi stavitelé totiž budovali na troskách paláce Domus Aurea, který dal kolem roku 65 našeho letopočtu vztyčit císař Nero.
Po Neronově smrti v roce 68 zůstal palác nedokončený a následující vládci jej systematicky zasypávali a stavěli na jeho základech nové budovy. Traján tak vlastně pohřbil Neronovo dědictví pod vrstvami betonu a kamene – a zároveň nechtěně uchoval umělecká díla pro budoucnost.
Právě proto archeologové předpokládají, že freska i mozaika mohly původně zdobit Neronův palác. Jenže přímý důkaz chybí.
Tajemné přístavní město viděné z ptačí perspektivy
Freska Malované město zabírá plochu téměř deset metrů čtverečních a nabízí pohled shora na opevněné přístavní město. Umělec použil převážně modré a terakotové tóny a zachytil detaily, které vytvářejí dojem živého organismu: chrám, divadlo, věže, veřejná náměstí, obytné domy.
Claudio Parisi Presicce, římský kulturní superintendent, k tomu řekl:
„Nevíme, o jaké město se jedná, ale muselo to být mimořádně známé město.“
Velká mozaika – odborně nazývaná také Mozaika Múzy a filozofa – je ještě monumentálnější. Měří deset metrů na výšku a šestnáct metrů na šířku. Francesco Pacetti, archeolog pracující na projektu, k tomu dodává:
„Myslíme si, že je to největší nástěnná mozaika, jaká kdy byla v římském světě nalezena, a stále kopeme, abychom zjistili, kde končí.“
Mozaika je rozložena do čtyř úrovní. Horní patra ukazují intimnější výjevy – divadelní scény s lidskými postavami, mezi nimiž vyniká vousatý filozof ověnčený vavřínem. Spodní části pak znovu zobrazují půdorys města z nadhledu, doplněný o dekorativní sloupy a architektonické prvky.
Restaurátoři během obnovy odstranili povrchové usazeniny, vyčistili spáry a zpevnili omítku, aby se mozaika a freska nerozpadly. Modré a terakotové barvy sice po staletích pod zemí mírně vybledły, ale zůstávají překvapivě živé.
Knihovna ukrytá v půlkruhovém výklenku
Vedle podzemní galerie mohou návštěvníci prozkoumat i nadzemní část – půlkruhovou zeď zvanou exedra, která pravděpodobně sloužila jako knihovna.
Celá obnova a zpřístupnění lokality proběhly v rámci italské památkové iniciativy Caput Mundi, financované z Národního plánu obnovy. Úřady nyní testují, jak citlivé podzemní mikroklima reaguje na přítomnost lidí – proto jsou povoleny pouze malé skupiny po patnácti návštěvnících najednou.
Archeologové přitom stále pokračují ve výzkumu. Neví, kde přesně mozaika končí, ani co všechno ještě může podzemí skrývat. A hlavně – neví, jaké město vlastně umělci zobrazili. Bylo to skutečné přístavní město někde ve Středomoří? Nebo jen idealizovaná vize dokonalého města, jaké si Římané představovali?
Odpověď možná nikdy nenajdeme. Ale právě tato záhada dodává starověkému umění další rozměr – připomíná nám, kolik toho o minulosti stále nevíme. A že i po dvou tisících let dokáže Řím překvapit.
