Zemře-li Inuit, ucpou mu levou nosní dírku, zabijí jeho psy a položí je vedle hrobu, zapřažené do saní
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
4 min
Když někdo zemře, musí být co nejrychleji pohřben. Mrtvého těla se smí dotýkat jen nejbližší příbuzní. Úplně oblečeného nebožtíka v kožichu a palčácích zašněrují do kůže a odvlečou na místo, kde má být pohřben do kamenné mohyly. Dokud trvají přípravy k pohřbu, musí mít mrtvola ucpanou levou nosní dírku suchou trávou.
Reklama
Mrtvý se uloží hlavou směrem k východu a vedle něj se položí vše, co nezbytně potřebuje k životu: lovecké náčiní, nože, šití, kotlík na vaření, miska na pití atd. duše žije dál a bude tyto předměty potřebovat, popisuje detailně posmrtné rituály nejen u grónských Inuitů, polární badatel Knud Rasmussen. Z jeho kolekce vznikl český výbor Grónské mýty a pověsti, který přeložili Viola a Zdeněk Lyčkovi (bývalý velvyslanec v Dánsku).
Pět dnů po úmrtí se nesmí…
- Pět dnů nesmí nikdo překročit stopu, kterou zanechalo vlečené mrtvé tělo.
- Zemře-li muž, pozůstalí zabijí jeho psy a položí je vedle hrobu, zapřažené do saní, v postroji i s postraňky. Mrtvá žena se musí spokojit s jediným zabitým psem. Dělá se to proto, aby člověk nebyl ve smrti osamělý, a všeobecně se věří, že obětováním psů se ulehčí cesta do říše mrtvých, protože i je bude duše potřebovat.
- Lidé, kteří připravovali nebožtíka, jsou považováni za nečisté a musí se pět dní zdržovat pouze ve svém domě nebo stanu. Po tuto dobu si nesmí sami připravovat potravu ani krájet maso, které budou jíst.
- Navzdory vedru, které v domě bývá - obyvatelé chodí obvykle polonazí - si truchlící musí na sobě nechat kožichy a ani v noci si nesmí sundat kapuci. V noci nesmí jít spát jako obvykle, ale musí si lehnout na pryčnu napříč, opačně než obvykle uléhají.
- Pět dní musí při východu a západu slunce navštívit hrob a obejít ho ve stejném směru, jakým putuje slunce po obloze, z východu na západ.
- Teprve po uplynutí pěti dnů se mohou volně pohybovat mezi lidmi, ale předtím si musí umýt celé tělo.
- Pět dnů po úmrtí se v okolí osady nesmí jezdit na saních. Všechno náčiní, také saně a kajaky, se odnesou na led a obrátí se spodní částí nahoru. Na stejné místo se zanesou i všechny věci, které se zrovna používaly, když osadu navštívila smrt.
- Pět dnů se nesmí vykonávat žádná činnost, nesmí se ani lovit. Je-li nezbytně nutné něco zašít, musí si žena nejprve začernit obočí.
- Pět dní se nesmí poblíž osady trhat tráva do kamiků - sněhulí vycpaných suchou trávou. Když někdo potřebuje trávu, musí si ji natrhat na místě, které je od osady odděleno ledovcem. Země je živá a nesnese, aby nečistí lidé trhali rostliny, které z ní rostou.
Po celý rok se nesmí…
Avšak ještě celý rok po úmrtí jsou považováni za nečisté a podléhají různým tabu. Ženy musí mít zvláštní nádobí, muži, pokud možno také. Než se muž poprvé vydá na moře, musí pronést zaříkadlo. A totéž, když uloví první kořist.
Když uplyne rok, je nutné zahodit všechno staré oblečení.
Když se zákazy a tabu poruší…
Dodrží-li se všechna tato omezení, usnadní to mrtvému cestu. Když někdo zákazy poruší, může se mrtvý vrátit zpět a ze msty vyděsit všechny k smrti.
Nikdo si nesmí přivlastnit nic, co je položeno vedle hrobu. Pokud to přece jen udělá, musí věci nahradit jiným náčiním nebo masem a tukem, ale ve zmenšeném měřítku. Vezme-li si tedy někdo kajak či harpunu, musí je nahradit modely zmíněných. Masa a tuku stačí rovněž malý kousíček, protože duše si dokáže sama všechno zvětšit do potřebné velikosti.
Přirozený vztah Inuitů ke smrti tvoří zvláštní protiklad k složitým tradičním tabu. Polární Inuité stejně jako obyvatelé východního Grónska se neobávají smrti samotné, ale její tajemnosti.
