K očistné smrti vede jeden krůček: Duše živých odchází každou noc, nevrátí-li se, člověk umírá, dítě se stává přízrakem
Foto: cybercrisi / Shutterstock
4 min
Náboženství inuitských lovců vychází z nezbytnosti vzít život, aby byl jiný zachován, a z pocitu nutnosti zaplatit za duše zvířat, která člověk potřebuje sníst. Život Inuitů byl a je velmi pevně spjat s přírodou a náboženství má formu jejího uctívání.
Reklama
Pokud se na to podíváme z jejich úhlu pohledu, příroda jim dává vše, co potřebují k životu. Podstatou jejich přežití je lov, rybolov a chov psů. Vliv jejich náboženství se zesiluje s krajinou, ve které žijí. Ledovce, bouře, dlouhé zimní noci se polární září, plovoucí kry i zrcadlení vzduchu, sezónní migrace zvířat, toto všechno živí onu fantazii a vyvolává strach i úctu, píše na úvod kapitoly Náboženství a mytologie Kateřina Víchová, autorka bakalářské práce s názvem Pohřební ritus paleoinuitských a současných inuitských kultur, kterou sepsala při studiu na Přírodovědecké fakultě Ústavu antropologie na Masarykově univerzitě v Brně.
Inua - podstata inuitské víry
Víchová ve své práci popisuje, že za základní sílu každého předmětu je podle Inuitů považována inua, což znamená „bytost s duší“, kterou kromě živých bytostí mohou vlastnit také například hora, kámen, ledovec, řeka, a dokonce i vzduch. Bez ní může předmět sice zaujímat prostor a mít váhu, ale nemá žádný smysl a žádnou opravdovou existenci.
Když je předmět obdařen inua, stává se součástí přírody, kterou si uvědomujeme. Převážně jsou však inua neviditelné, ale pokud se snad někomu podaří je vidět, projeví se prý jako oheň či světlo, vysvětluje Kateřina Víchová laicky informace načerpané především ze zahraničních publikací o způsobu život Inuitů.
„Život“ duše živého
Duše živého člověka je samostatná a může opustit tělo na různě dlouhou dobu. Je tomu tak každou noc, kdy se vydá na lov či za zábavou, a to se projevuje majitelovými živými sny, a to jen potvrzuje, že duše může také zůstat u jeho blízkých, to se pak Inuitovi stýská po domově. Je možné ji samovolně ztratit, či může být ukradena čarodějem. Pak se ale stane, že člověk onemocní, a pokud se mu duše nenavrátí, zemře.
Tři formy duše
Inuité proto věří v existenci tří forem duchovní podstaty či duše. Jedna je podle Víchové neviditelný stín s podobou přesného tvaru těla, vnímá a je určena pro další život. Další má podobu těla a je životadárným teplem. Třetí zosobňuje jméno člověka, které se přenáší z jednoho držitele na druhého.
Vztah k smrti a posmrtné tradice
Podle autorky bakalářské práce je po smrti člověka inua bez pocitů a vzlétne do vzduchu. Věří se, že přízraky mrtvých přetrvávají nějakou dobu, prakticky několik dní v blízkosti člověka, rodiny či vesnice, kde nebožtíci žili. Proto jsou po smrti člověka dodržovány některé velmi přísné zvyky například na severním pobřeží Norton Sound tři měsíce po smrti syna otec nesmí pít z odkryté nádoby, kdyby ano, mohl by spolknout něco nečistého z přítomného synova přízraku a zemřít.
Ke smrti vede jen bezbolestný krok
Inuité mají věcný, bezprostřední vztah ke smrti, protože jim v dávném mýtickém čase zjevil Měsíční duch, že při jejich přechodu ze života ke smrti bude vědomí přerušeno jen na okamžik, pocitem nevolnosti, a poté se jejich duše ihned vynoří v jiném světě.
Sebevražda má očistný účinek
Inuité se tak nevyhýbají ani sebevraždám, představuje pro ně očistný účinek. Příkladem je příběh, kdy stařena dlouho neslyšela o synovi, který byl na cestách; po půl roce zjistila, že se ztratil (a pravděpodobně i zahynul) na moři v kajaku. Nemohla však již očekávat, že se o ni budou příslušníci kmene dále starat, a tak vysekala díru do ledu a utopila se, aby se mohla v duchovním světě potkat se svým synem, představuje jedno řešení životního problému v inuitské společnosti Kateřina Víchová ve své bakalářské práci.
