Byla ze slonoviny a zlata, Diova socha byla jedním z divů světa. Caligula ji sice nedostal, ale nikdo neví, jak přesně skončila
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
4 min
Napříč staletími najdeme více případů obrazů a soch, které nepřežily do dnešní doby. Ale jen málokteré z uměleckých děl se může pochlubit tím, že získalo pozici jednoho z divů světa. Názorným příkladem je složitý příběh sochy boha Dia.
Reklama
Antický zázrak
Nejenom že Diova socha byla jedním z antických divů světa, ale také si vydobyla další prvenství. Stala se totiž úplně prvním divem světa, když ji starověcí Řekové vztyčili v Diově chrámu přibližně v roce 430 př. n. l.
Že si vybrali zrovna Dia, není náhoda. Zeus byl a stále zůstává králem řeckých bohů. Kromě řady jiných míst ho uctívali v Olympii. V 5. století př. n. l. se místní lidé rozhodli na Diovu počest postavit velkolepý chrám. Vybudovali ho zhruba mezi lety 466 až 456 př. n. l. Chrám tvořily kamenné bloky a silné sloupy. Na Diovu sochu si ale chrám musel ještě chvíli počkat, až dokud objednávku na ni neobdržel slavný athénský sochař Phidias.
Neznámý sochař, známé dílo
Phidiovo jméno dnešním lidem ve většině případů už příliš mnoho neřekne. Ale v době, kdy žil, patřil k nejuznávanějším sochařům. Ještě před vznikem Diovy sochy Phidias vytvořil dvě krásné sochy bohyně Athény, které umístil do města Athény. Takže v době, kdy dostal zakázku postavit Diovu sochu, Phidias již nebyl žádný začátečník, když došlo na tvorbu soch bohů.
Phidias měl pevně stanovený postup práce. Nejdříve on a jeho spolupracovníci vyrobili dřevěnou strukturu, která sloužila jako základ sochy. Následně ji pokryli mramorovými deskami, které vyobrazovaly nahou kůži boha a zlaté listy na jeho oblečení. Sochu poté umístili na trůn s ebenovými nápisy a drahokamy. Dokončená socha byla ohromujících třináct metrů vysoká a její hlava téměř dosahovala střechy chrámu. Socha tak vzbuzovala dojem, že kdyby se Zeus postavil, hlavou by chrám prorazil!
Diova socha ohromovala nejenom svou velikostí. Od dosavadních uměleckých děl se lišila i svým pojetím. Na rozdíl od dřívějších vyobrazení Dia se ho Phidias rozhodl pojmout jako mocného, ale klidného boha. V minulosti ho umělci oproti tomu zobrazovali zuřivého. Phidias chtěl vytvořit vizi boha, který byl silný a poklidný a na město shlížel s dobromyslností, nikoliv s hněvem.
Aby si návštěvníci mohli sochu ještě více užít, Řekové v chrámu vybudovali pódia, na nichž lidé mohli sedět a kochat se. A kochali se následných 800 let, kdy Diova socha byla jedním ze sedmi divů světa.
Caligula si na sochu brousil zuby
Ještě než Diova socha navždy zmizela ze světa, nechtěli se jí obdivovat pouze návštěvníci chrámu v Olympii. Zuby si na ni brousil zejména nechvalně známý římský císař Caligula. Jeho plán byl v souladu s Caligulovou pověstí patřičně zlověstný. Caligula chtěl neocenitelné umělecké dílo nechat převézt do Říma a nahradit Diovu hlavu svou vlastní bustou! Nejenže by tím neodvratně sochu poničil, ale také by dost pravděpodobně šlo z jeho strany o nesmírnou domýšlivost a urážku nejvyššího ze všech bohů.
Římský historik Suetonius uvádí, že Caligulův plán zmařilo až jeho zavraždění. Suetonius dokonce tvrdí, že zatímco sochu připravovali k převozu do Říma, socha předpověděla Caligulovu smrt. Začala se tak hlasitě smát, až několik pracovníků vyděšeně uprchlo a lešení se rozpadlo.
Zlé časy a ztráta
Zlé časy Diově soše nastaly s rozkvětem křesťanství. V roce 391 n. l. Římané zavřeli římské chrámy. Sochu Dia přesunuli do Konstantinopole. V roce 462 n. l. následně požár zničil palác, kde sochu skladovali, a už se nikdy nenašla.
Ačkoliv Diova socha podle všeho nadobro zmizela ze světa, díky legendám, které se o ní postupem staletí rozšířily, zůstala v povědomí lidí naživu dodnes. Postarala se o to i její vyobrazení, která sice plně nezachycují plný majestát sochy, ale poskytují dnešním lidem dobrou představu, jak Diova socha mohla vypadat.
Kromě toho změnila způsob, jakým lidé Dia vyobrazovali, a vytvořila obrazový precedent, kterým se řídila dokonce i ztvárnění křesťanského boha. V neposlední řadě více umělců (například Salvador Dalí) i počítačových fenoménů (herní série Assassin’s Creed) ještě prohloubilo věhlas sochy díky tomu, že vytvořili svou vlastní představu tohoto ztraceného divu světa.
