Co byl řecký oheň: Tajnou recepturu Byzantské říše střežila kletba
Foto: Neznámý autor - Codex Skylitzes Matritensis, Bibliteca Nacional de Madrid, Public Domain, Creative Commons
4 min
Když se z hradeb Konstantinopole začaly řítit hořící sudy, které nešlo uhasit vodou, nepřátelé v panice utíkali. Řecký oheň byl noční můrou nepřátel po celá staletí.
Reklama
Plameny, které voda neuhasila
Představte si loď plující v noci po tmavé hladině. Náhle se z protější strany ozve burácení a vzduchem se řítí ohnivá koule s ohonem dlouhým jako kopí. Dopadne na palubu, oheň se rozlije po dřevu i po vodě, a čím víc se ho posádka snaží uhasit vodou, tím víc plane. Takový byl řecký oheň, nejděsivější tajná zbraň Byzantské říše, jejíž recepturu nikdo nedokázal po staletí prolomit.
Nad konstrukcí válečných strojů si mudrci lámali hlavy už v antice. Archimédés proslul svými katapulty, jiní vynálezci experimentovali se zápalnou směsí. Ale teprve v 7. století se v Byzanci objevilo něco, co měnilo pravidla hry. Podle byzantského kronikáře Theofanese přišel kolem roku 673 chemik Kallinikos z Héliopole s recepturou, kterou předal císaři Konstantinovi IV. A právě od té chvíle začala éra plamenné hrůzy.
Když menšina porazila přesilu
Konstantinopol se díky této zbrani ubránila vlnám útočníků, kteří měli často několikanásobnou početní převahu. Arabové, křižáci i vojska z Kyjevské Rusi – všichni narazili na stejnou bariéru. Jakmile obránci spustili ze zdí nebo z lodí proud hořící tekutiny, která plála i na vodě, nepřítel propadal panice.
Byzantští velitelé vyráběli zápalnou směs přímo na palubách válečných lodí ve velkých kotlích. Bronzové trysky ve tvaru lvích hlav nebo dravých zvířat na přídi lodí chrlily plameny s psychologickým efektem, který byl možná ještě silnější než samotná destrukce. Rytíř Jean de Joinville, který se s řeckým ohněm setkal během sedmé křížové výpravy roku 1248, popsal svůj zážitek takto: „Letěl vzduchem jako velký soudek s ocasem dlouhým jako kopí. Hluk, který tropil, byl jako hřmění a vypadal jako drak. V noci svítil tak jasně, že jsme viděli předměty v našem táboře stejně jako za dne.“
Důmyslné zařízení fungovalo jako první plamenomet v dějinách – systém pump a trubic dokázal vystřelit proud hořící kapaliny na desítky metrů daleko. A protože směs byla lehčí než voda, nešlo ji uhasit běžným způsobem. Voda ji jen rozšiřovala. K hašení se používal písek, případně ocet, nebo dokonce stará moč.
Kletba na každého, kdo prozradí tajemství
Recept na výrobu řeckého ohně byl státním tajemstvím nejvyšší kategorie. Císař Konstantin VII. v 10. století vyhlásil kletbu na kohokoli, kdo by složení směsi vyzradil cizincům. Ani uvnitř říše nemělo k informacím přístup mnoho lidí. Dokonce vzdělaná princezna Anna Komnenovna, historička ze 12. století, marně pročesávala knihovny a archivy. Podle jejího názoru se zápalná směs připravovala ze smůly, síry a blíže neurčené dřeviny.
Jiní učenci ze stejné doby zmiňují navíc ropu, dehet, koudel, pryskyřici z akátů, a dokonce i holubí trus. Dominikánský mnich Vincenc z Beauvais usuzoval, že se vše rozpustilo v kyselině sírové nebo v terpentýnu a poté destilovalo. Skutečný postup výroby však zůstává dodnes nevyřešenou hádankou.
Tajemství se nicméně na počátku 13. století přece jen dostalo za hranice. Arabové získali recepturu zřejmě díky byzantskému císaři Alexiovi III., který po svržení z trůnu přeběhl k rúmskému sultánovi. Už v roce 1218 arabské vojsko použilo řecký oheň proti účastníkům páté křížové výpravy u egyptské pevnosti Damietta.
Když obě strany ovládly stejnou zbraň
Jakmile se řecký oheň naučili používat i nepřátelé, Byzantská říše přišla o svou klíčovou výhodu. Při tureckém obléhání Konstantinopole v roce 1453 létaly ohnivé projektily z obou stran barikády. Město, které bylo po staletí nedobytné právě díky plamenné zbrani, tentokrát padlo. Slavná říše zanikla – a s ní navždy zmizel i původní recept na zbraň, která dokázala hořet na vodě a měnit běh bitev.
Vědci dodnes spekulují o přesném složení směsi. Některé teorie hovoří o ropě smíchané se sírou a pryskyřicí, jiné o destilovaných látkách s přídavkem vápna. Pravda zůstává pohřbena v archivech, které už neexistují – stejně jako impérium, které své tajemství střežilo kletbou.
