„Spalte jim fetiše i chrámy a pokřtěte ty pohanské Osťaky.“ Rusové hanlivě nazývali i vyvražďovali sibiřské Chanty

Tito příbuzní Finů a Estonců se před Ruskou invazí živili lovem a rybolovem. Zimu přečkávali v domcích z trámů zakrytých drnovou střechou; v létě žili v rybářských táborech u řeky v lehkých přístřešcích krytých kůrou, popisuje ve své knize Šamanův plášť (Dějiny domorodých národů Sibiře) anglická novinářka a autorka Anna Reidová, jejíž práce se zaměřuje především na dějiny východní Evropy.

A pokračuje - jejich nejdokonalejším výrobkem byly luky. Měřily metr osmdesát, vyráběly se z proužků cedru prokládaných břízou a patřil k nim celý arzenál šípů; s rozdvojeným hrotem na ptáky, s tupým hrotem na kožešinovou zvěř, či speciálně opeřené, aby připomínaly sokola snášejícího se na kořist nebo vyplašené kachně.

Posvátné fetiše a modly

Daleko primitivnější byly jejich dřevěné fetiše ve tvaru perníkových mužů, které stavěli do vyvýšených svatyní a usmiřovali obětováním ulovené zvěře a zajatých nepřátel. Jejich nejvýznamnějším rituálem byla podobně jako u většiny domorodých Sibiřanů slavnost, jež následovala po úspěšném lovu na medvěda. Mrtvému zvířeti, nesenému v procesí zpátky do vesnice, bylo nabídnuto jídlo a pití a vesničané je bavili písněmi a tancem. Po několikadenní oslavě byl medvěd obřadně rozporcován a sněden a jeho očištěná lebka nasazena na kůl jako ochranný totem.

Přečtěte si také

Rusové hojně vtipkují o Čukčích jako o nejbarbarštějším a nejméně civilizovaném národu z celé…

5. 4. 2023

Ale ani medvědí lebka nic nezmohla proti mušketám, jak zjistili Chantové jako první Sibiřané. Kronika zaznamenává střetnutí s Jermakovými kozáky:

Ráno přišli Osťaci k (ruské) pevnosti a přinesli s sebou svou modlu. Měli ji místo boha a tato modla byla v jejich zemi velmi známá. Postavili modlu pod strom a počali jí obětovat. Očekávali, že s její pomocí porazí křesťany a usmrtí je. Zatímco obětovali, Rusové vypálili ze své pevnosti dělovou kouli a strom, podnímž byla modla, roztříštili na mnoho kusů, a tu modlu s ním. Pohané se vyděsili, neboť nevěděli, co to je, a mysleli, že někdo vystřelil z luku, a říkali si mezi sebou: „To jsou pravdu silní lukostřelci, když takový strom rozbili napadrť.“

Jermak byl – jak jsme popsali v našem článku Ruský vpád na Sibiř: Kontroverzní kozák Jermak prý dobýval, ale pod rouškou Boží slávy vedl spíše další loupežnou výpravu - velmi spornou postavou nejen ruských dějin:

Jermak Timofejevič (úmrtí 1585) byl kozácký ataman a dobrodruh; dodnes je hrdinou ruského folklóru a mýtů. Za vlády cara Ivana Hrozného zahájil Jermak ruské dobývání Sibiře. Prý pocházel z rodiny lapků, v mládí byl v čele tlupy lupičů přepadávajících lodě na Volze.

 „Od té chvíle,“ pokračuje kronikář, se Chantové „vrátili do svých domovů“, žili „jako zvířata v neprostupných lesích a drželi se z dohledu ruských lidí (…). A dodnes je jejich zvykem uprchnut a zmizet, jakmile se objeví naši lidé.“

Přečtěte si také

Domorodí Sibiřané byli „dobrovolně včleněni a připojeni a kozáci taky nikoho nedoby(i)li“, tvrdili…

22. 3. 2023

Byla to rozumná reakce, neboť nejméně do poloviny 19. století byla vláda Rusů na Sibiři brutální, násilnická a zkorumpovaná. Sibiřské osady, nemoderní a nepohodlné, přitahovaly pouze lidi šílené, zkažené, opilce či ty, kdo upadli v nemilost. Muž, který opustil Moskvu jako řadový voják, říkalo se, se stal V Tobolsku seržantem, V Jakutsku kapitánem a plukovníkem na Kamčatce.

Daně vybrat za jakoukoliv cenu

Za vlády cara Petra Velikého (1682–1725) ztratili pokřtění domorodci povinnost platit daně. Car tuto politiku změnil tím, že podporoval obrácení ve velkém měřítku, avšak povinnost odvádět dávky zůstala. Zkušební výpravu po řece Obu zahnali nazpět rozzuření Chantové. V roce 1710 nařídil Petr cobolskému metropolitovi Filofejovi, aby to zkusil znovu:

Přečtěte si také

Zmrzlá Sibiř ukrývala zachovalé mumie, jejich neporušené vlasy, vousy i skalpy od ucha k uchu

23. 3. 2023

„Najděte jejich svůdné falešné modly a spalte je ohněm a rozsekejte je sekerou a zničte jejich pohanské chrámy a postavte místo těch chrámů kaple a vztyčte v nich svaté ikony a pokřtěte ty pohanské Osťaky (…) a pokud se někteří Osťaci postaví nepřátelsky k našemu velkému panovnickému nařízení, budou potrestáni smrtí.“

O následující tříleté kampani napsal zprávu ukrajinský kněz Grigorij Novickij. Chantové prý bojovali, prchali, se slzami v očích prosili, aby jejich ženy a děti byly ušetřeny křtu, nebo „si zakrývali uši rukama jako zmije“.

Zvláště si zoufali nad zničením svých fetišů, které skrývali nebo se snažili Rusy podplatit, aby jim je nechali. Jak Novickij prohlásil, získal během té misionářské výpravy se svými spolupracovníky 40 tisíc konvertitů. „Všechny modly, všichni dřevění bohové bez duše nechutná místa pohanských bohoslužeb byly zničeny a spáleny. A všechny ty modly padly jak zasažené smrtelnou nemocí. Zmizely jako spálené stromy,“ cituje Anna Reidová nesmírně krutou a pohnutou realitu domorodých obyvatel Sibiře ve své knize Šamanův plášť (Dějiny domorodých národů Sibiře).