Rok 1945 byl přelomem. Nebyl jen rokem konce války, ale i tím, kdy se český národ musel rozhodnout, jakou cestou se vydá
Foto: ezumeimages / Depositphotos
3 min
Zatímco se hroutila říše nacismu, česká města vstávala z popela. Radost z osvobození střídal chaos a rozhodování, která měla ovlivnit příští desetiletí národní existence.
Reklama
Na jaře 1945, když se fronta neúprosně přibližovala k českému území, zněla v ulicích měst a vesnic směs naděje a strachu. Na jedné straně očekávání osvobození, na straně druhé obava z posledních záchvěvů nacistického šílenství. Mnohá města - od Prahy po Brno, od Plzně po Ostravu - byla těžce poškozena bombardováním či bojovými střety. Ulice, které ještě nedávno byly prázdné a plné stínu okupace, se začaly znovu plnit lidmi. A s nimi přišla i otázka: Co bude dál?
Vítání osvoboditelů a nová naděje
Květnové dny přinesly konečně tolik očekávané osvobození. Rudá armáda vstoupila do východní části země, zatímco ze západu postupovaly americké jednotky. Vítání bylo spontánní a emotivní – květiny, slzy, vděčnost. Ale radost měla i své stíny. Rychle se ukázalo, že konec okupace neznamená konec všech problémů. Vysídlení Němců, konfiskace majetku, obnova samosprávy a obnova průmyslu, to byly jen některé z výzev, které nová realita přinesla.
Poválečná obnova: víc než jen oprava budov
Z trosek sice dům znovu vybudujete, co ale obnovení důvěry k sousedům, kteří během okupace kolaborovali? A jak věřit ve spravedlnost, která byla dlouhá léta pošlapávána a najít nový politický systém? Lidé se s vervou pustili do práce, obnovovali mosty, školní budovy, železnice i elektrárny. Ale zároveň se vedly vášnivé diskuse o tom, jaký bude nový stát. Demokratický, socialistický, nebo snad opětovně totalitní v jiném kabátě?
Rozdělená země, nerozdělené naděje
Politická scéna se rychle polarizovala. Na jedné straně stála Komunistická strana, těšící se rostoucí popularitě díky své roli v odboji a podpoře Sovětského svazu. Na straně druhé demokratické strany, které chtěly navázat na tradici první republiky. Mezitím se lidé snažili normálně žít: zakládat rodiny, obnovovat spolky, chodit do divadel. Napětí ale rostlo. Každý věděl, že skutečný boj o budoucnost teprve začíná.
Zvláště na jaře 1945 ukázali obyvatelé českých měst mimořádnou odvahu. Zrodila se spontánní hnutí odporu, lidé se chopili zbraní, stavěli barikády, bojovali o svobodu i o důstojnost. Právě tyto chvíle, kdy se jednotlivci i celé komunity postavili na odpor nacistům bez jistoty vítězství, utvářely novou národní identitu. Bylo to symbolické znovuzrození, nejen stavitelské, ale i národní. V předposledních dnech války pak přišel okamžik, který navždy vstoupil do dějin. 5. května 1945 vypuklo Pražské povstání – největší a nejvýznamnější akt ozbrojeného odporu v českých zemích během druhé světové války. V ulicích hlavního města se bojovalo dnem i nocí. Lidé se spojili bez ohledu na politické přesvědčení, věk či původ. Barikády, ručně vyráběné zbraně, vysílání z ilegálních stanic, to vše bylo výrazem touhy po svobodě, která překonala i tu nejhlubší beznaděj.
Rok 1945 byl přelomem. Nebyl jen rokem konce války, ale i tím, kdy se český národ musel rozhodnout, jakou cestou se vydá. Obnova měst a společenského života byla jen jedním z mnoha úkolů. Tím hlavním byl boj o podobu nového státu. Zatímco trosky budov bylo možné odklidit během několika měsíců, trosky ve společnosti a politice se odstraňovaly roky. A některé rány nezacelily dodnes.
