Mnoho morových ran prošlo přes Evropu. Ale jedna z nich vás možná zaskočí – taneční morová rána
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
5 min
V roce 1518 se ve francouzském Štrasburku vyskytl tzv. taneční mor, při kterém obyvatelé několik dní nekontrolovatelně tančili, často s fatálními následky. Dodnes jde o bizarní událost, která po staletí fascinuje umělce a spisovatele po celém světě.
Reklama
Vše odstartovala tajemná žena
Příběh o tanečním moru, který se rozmohl na počátku 16. století ve francouzském Štrasburku, začíná poměrně nevině. Jednoho parného letního dne v červenci 1518 vstoupila na místní náměstí žena jménem Frau Troffea a začala sama od sebe tančit. Lidé kolem ní nejprve celé situaci jen přihlíželi s udivenými výrazy. Před očima se jim ve víru tance zmítala nebohá osoba, která očividně nezvládala přestat. Frau Troffea takto tančila celý týden. Navzdory viditelným znakům vyčerpání a únavy, kdy čas od času upadla vysílením, žízní či samotným studem, podléhala touze po tanci sedm dní, než se ji rozhodli z náměstí odvést. Po celou dobu přitom nepotřebovala žádný hudební podkres.
Postupně se přidávaly stovky dalších
Když však Frau Troffeu odváděli, uvědomili si, že se k jejímu nevysvětlitelnému tanci přidali i další lidé. Do srpna jich pak přibyly další stovky. Stejně jako nebohá žena si ani ostatní nedokázali vysvětlit příčinu svého chování. Udává se, že se postupně do taneční euforie přidalo zhruba 400 obyvatel města. Mnoho z „obětí“ této netradiční morové rány tančilo doslova až do krve. V důsledku fyzické námahy dostávala řada lidí nepříjemné křeče. Tanec však neustával.
Bizarní nemoc si žádala bizarní metody léčby
Dnes již máme k dispozici důkazy, které lépe popisují průběh celého incidentu, včetně snahy autorit dostat situaci pod kontrolu. Dobová kronika se zmiňuje o tom, že lidem zasaženým tanečním morem nebylo pomoci, a nezbývalo než zkrátka čekat, až nemoc ustane. Jinde se ale zmiňují například o přesunu tanečníků do svatyně sv. Víta, kde jim byly nasazovány na nohy boty, jejichž moc měla nemoc porazit.
Další zdroj se zmiňuje o přímějších opatřeních, která byla přijata, aby tanečníky unavila a přiměla je k poslušnosti, přičemž pověřené osoby s nimi za úplatu tančily při hudbě bubnů a píšťal. Toto se však poměrně logicky ukázalo jako značně neefektivním. Mnozí se tak v důsledku nevysvětlitelné posedlosti nakonec utancovali k smrti.
Taneční mor se stal inspirací pro řadu umělců i autorů
S odstupem času od události se objevilo mnoho teorií, které vysvětlují, co se přesně stalo. Jedná se o pozoruhodnost, která laiky i odborníky fascinuje dodnes, a stala se předmětem řady uměleckých děl spisovatelů, malířů a dalších tvůrců. Tento jev byl později pojmenován jako choreománie, a jeho motiv se objevuje ve spoustě hudebních i filmových zpracování tohoto příběhu.
Ačkoli je incident ze Štrasburku nejznámějším případem tanečního moru, nejedná se o ojedinělý případ. V Německu, Francii a dalších částech Svaté říše římské bylo zaznamenáno mnoho případů nekontrolovaného nebo život ohrožujícího tancování. V dřívějších dobách byly podobné stavy interpretovány jako boží trest nebo posedlost démonem, a byly zpravidla napravovány církví. Dvě desetiletí před létem 1518 klerik Sebastian Brant ve své satirické alegorii Loď bláznů napsal, "že tanec a hřích jsou jednoho druhu."
K popsání poruchy přispěl i Paracelsus
Několik let po incidentu ve Štrasburku se lékař Paracelsus rozhodl sepsat dosavadní poznatky o choreománii. Kromě toho zmapoval také další nemoci zbavující člověka rozumu, například tanec svatého Víta, padoucnice či šílenství, a to včetně poznámek o správné léčbě. Paracelsus, který je dnes známý především díky své průkopnické práci v oblasti chemie, tvrdil, že tento jev je pravděpodobně spíše pozemský než božský. To však neznamenalo, že by úplně ignoroval možnou příčinu v hříchu. Poukazoval totiž na to, že se podobné ochoření vyskytují u prostitutek a vandráků, kteří mají k tanci často blízko.
Paracelsův výklad více odpovídá současným teoriím o masových psychogenních onemocněních vyvolaných horečnatými společenskými okolnostmi. Nějakou dobu se spekulovalo o tom, zda by za taneční mor mohl být zodpovědný námel, plíseň vyskytující se ve stéblech žita schopná vyvolat silné křeče a halucinace. Od této varianty se však postupem času upustilo.
John Waller, autor nejpopulárnější knihy na toto téma, s názvem Čas tančit, čas umírat: Neobyčejný příběh tanečního moru z roku 1518, místo toho charakterizuje choreománii jako psychickou epidemii podobnou právě moru. Je tedy otázkou, zda-li bude podstata této tajuplné nemoci někdy odhalena, a zda-li se tak někdy dozvíme pravdu o tom, co se ve Štrasburku v roce 1518 skutečně stalo.
