Dikobraz jako sběratelský poklad: Proč se staré výtisky prodávají za překvapivé ceny
Foto: Pexels
4 min
Satirický týdeník Dikobraz, který po desetiletí bavil i provokoval čtenáře v socialistickém Československu, dnes zažívá nečekanou renesanci. Na sběratelském trhu se některá čísla prodávají za částky, které by jejich původní majitele přivedly k úžasu.
Reklama
Kdo by to byl řekl. Časopis, který kdysi stál pár korun a končíval v košících na noviny nebo jako podložka pod květináč, se dnes stává předmětem vášnivého sběratelství. Dikobraz, legendární satirický týdeník vycházející od roku 1945, představuje pro rostoucí komunitu nadšenců mnohem víc než jen zažloutlý papír – je to hmatatelný kus historie, který nelze nahradit žádným digitálním archivem.
Dva tisíce korun za výtisk
Otázka, která zajímá každého, kdo objeví na půdě krabici starých časopisů, zní jednoduše: kolik to může stát? Odpověď je ale všechno, jen ne jednoduchá. Na rozdíl od uměleckých děl nebo historických mincí totiž neexistuje žádný standardizovaný systém oceňování historických periodik. Hodnota se utváří v dynamickém prostředí, kde se střetává rarita konkrétního čísla, jeho historický kontext a samozřejmě stav zachování.
Aukce ukazují, že zájem je zájem hlavně o staré ročníky. Běžná jednotlivá čísla se stále prodávají za pár desítek korun, ale starší zachovalé výtisky už mohou stát stovky až tisíce. Některá čísla z padesátých až sedmdesátých let se na aukčních serverech objevují za částky kolem dvou tisíc korun za jediný výtisk. Kompletní nebo svázané ročníky bývají mnohem dražší. Aukci sady 21 ročníků vydaných v letech 1969 – 1989 s několika chybějícími čísly jeden majitel startuje na 17 900 korunách.
Které ročníky jsou obzvláště cenné
Zvláštní pozornost sběratelů přitahují vydání z přelomových období československých dějin. Čísla z roku 1968, kdy se i na stránkách Dikobrazu odráželo politické tání Pražského jara, nebo výtisky z listopadu 1989 patří k nejhledanějším. Stejně tak záleží na tom, čí karikatury časopis obsahuje – díla některých výtvarníků, jako byl Jiří Neprakta, mají mezi znalci téměř kultovní status.
Cenné bývají také první poválečné ročníky. Úplné začátky Dikobrazu z roku 1945 se objevují jen zřídka a ceny mohou jít výrazně přes pět tisíc korun. Záleží samozřejmě na stavu, kompletnosti a původní vazbě.
Jak se Dikobraz vyvíjel
Zajímavé je, že ačkoli si dnes Dikobraz spojujeme s humornou formou protestu proti komunistickému režimu, na počátku své existence měl tento časopis funkci přesně opačnou: vysmíval se imperialistickému západu, čímž podporoval soudruhy u moci. Tvrdá stalinská koncepce se v něm projevila zejména v letech 1950-52 za šéfredaktora Pavla Kohouta. Ještě o rok později Dikobraz reagoval na Stalinovo úmrtí verši:
„Už jednou bylo takhle úzko, taková těžká hodina: když sotva narozené Rusko ztratilo svého Lenina.“
Jakkoli dnes taková básnička vyznívá jako legrační recese, tenkrát byla míněna vážně.
Liberalistický směr Dikobraz nabral až v roce 1957 pod vedením Eduarda Littmana. Opravdový rozkvět pak časopis zažil v 60. letech, kdy do něj začaly přispívat výrazné osobnosti, jako byl Jiří Winter Neprakta, Pavel Kantorek, Vladimír Jiránek, Jan Vyčítal nebo Vladimír Renčín.
Dnešní sběratele na Dikobrazu často nepřitahuje jen humor samotný, ale celková atmosféra doby. Staré reklamy, kresby, jazyk i propaganda dnes fungují skoro jako historický dokument. Možná proto dnes někteří lidé místo vyhazování znovu otevírají staré skříně, půdy a knihovny. Mezi zažloutlými časopisy totiž nemusí ležet jen zapomenutý socialistický humor, ale i malý sběratelský poklad.
