Velorex – legendární tříkolka z plátna, co se stala ikonou

Jak se z kola stala tříkolka: zrození Velorexu

Příběh Velorexu začal v dílně bratrů Františka Stránského (1914–1954) a Mojmíra Stránského (1924–2011), opravářů jízdních kol z Veselí nad Moravou. Jejich sen o levném, jednoduchém, ale krytém vozítku je vedl k prototypu z roku 1943 – jménem „Oskar“. Ten byl založen na trubkovém rámu potaženém koženkou, čímž se stal základem pro pozdější Velorex.

Po válce, když bratři narazili na omezení soukromé výroby, byl projekt znárodněn a od roku 1951 se vyráběla vozítka Velorex ve státním podniku. Technické řešení zůstalo: zadní kolo poháněné motorkou, přední dvě kola otáčená volantem, a kompletní potažená „plášťová“ karoserie.

Proč si ho lidé zamilovali

• Dostupnost pro chudé a invalidy. Velorex vznikl s úmyslem pomoct těm, kdo neměli možnost koupit si auto –  a často byl skutečně praktickým dopravním prostředkem.
• Extrémní lehkost a nízká spotřeba. Díky konstrukci z rámu a látky vážil relativně málo, poháněn byl motorem motocyklu a jeho provozní náklady byly nízké.
• Jedinečná karoserie. Velorex je dodnes považován za jediné homologované vozidlo na světě s plátěnou/koženkovou karoserií. To mu dalo nejen praktičnost, ale i estetiku a originální „look“.
• Rodinné srazy a komunita. Po letech, kdy vozítko vymizelo z běžného provozu, vznikla komunita nadšenců, jezdí na srazy, pořádají závody a ukazují se na různých akcích. Velorex žije dál jako veterán.

Velorex na silnicích: výroba a technické údaje

Velorex se sériově vyráběl přibližně dvě desetiletí – mezi lety 1951 a 1971. Podle různých zdrojů bylo vyrobeno cca 15 300 kusů tříkolek a později také asi 1 380 čtyřkolek, které ale nikdy nedosáhly popularity svých předchůdců.

Motor obvykle pocházel z motocyklů (např. Jawa), objem 250–350 ccm. Konstrukční rychlost byla udávána kolem 85 km/h, běžná jízda se ale doporučovala kolem 60–70 km/h.

K řízení tříkolky stačil dlouhou dobu řidičský průkaz skupiny A (motocykl), dnes podle legislativy v ČR nutný průkaz B1 (malý automobil).

Když Velorex ovládl filmové plátno

Nejslavnější mediální vystoupení Velorexu přišlo s komedií Vrchní, prchni! (1980). Ve filmu ho vlastnil Dalibor Vrána (Josef Abrhám) a „hadrákem“ jezdil hlavně na místa, kde se vydával za vrchního, což pomohlo vozítku získat status kultovní legendy. Dnes jeho jezdecký výkon ve Velorexu vyvolává úsměv, nostalgii a někdy i dojetí. V jedné scéně padla věta:

To je hadrák, pane, ten nebourá, ten leští.

Nezůstalo ale jen u této komedie, Velorex se objevil i v dětské komedii Ať žijí duchové!, v několika seriálech a dokumentech. Díky tomu se jeho image s látkovou karoserií a nestandardním tvarem zapsala do paměti několika generací.

Od socialismu po veteránský kult

Po pádu režimu a po ukončení sériové výroby se Velorex postupně stal spíše kuriozitou a stal se z něj veterán. Díky nadšencům a sběratelům se ale uchoval dodnes. Dnes se někdy cena za dobře udržovaný model dostává i přes 200 000 Kč.

Kromě prodejů existují srazy fanoušků, nejen v Česku, ale i jinde (setkání, jízdy, opravy a renovace). Velorex tak žije dál nejen jako starý hadrák, ale jako symbol lidské tvořivosti, chudých časů a osobité stylizace.

Přečtěte si také

Gramofonový comeback: Ať žije éra, kdy se hudba neukládala, ale otáčela

26. 11. 2025

Proč Velorex přežívá i dnes

• Unikátní konstrukce a nostalgie – má styl, jaký dnes jen tak neuvidíte a pro řadu lidí je to kus historie.
• Komunita a srazy – vlastníci se sdružují, vyměňují zkušenosti, renovují a vylepšují své poklady. Velorex je nejen auto, ale i společenský fenomén.
• Podíl na filmu a kultuře – díky filmům a seriálům má dodnes kulturní náboj, který přesahuje technické parametry.
• Praktické využití (i když omezené) – pro milovníky veteránů, sběratele nebo nostalgiky je to výraz „životního stylu“, co dává smysl.

Velorex není jen starou tříkolkou s plátěnou kabinou. Je to symbol doby, důkaz vynalézavosti a hrdosti na to, co se dalo postavit z mála a s nápadem. I dnes, mezi moderními auty na ulicích, dokáže Velorex vyvolat úsměv a možná i trochu závisti, protože každý majitel je na své vozítko náležitě hrdý.