Kaviár za pár korun a čůčo pro puberťáky: Jak chutnala socialistická samoobsluha
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
více než 5 min
Když mléko teklo ze sáčku dřív, než jste došli domů, Granko bylo pokladem a mandarinky existovaly jen v plechu, svět potravin vypadal úplně jinak. Nebylo toho moc, ale nám to většinou i chutnalo. A hlavně – máme na to překvapivě hezké a úsměvné vzpomínky.
Reklama
Bílé peklo v sáčku
Než jsme si z krámu odnášeli „mléko v krabici“, prodávalo se v igelitovém sáčku a aby vydrželo, tak se doma převařovalo. Už v obchodech se zlověstné sáčky zákazníkům nabízely vystavené v plastových přepravkách, kde byly často ponořené do vyteklého mléka. Zkušené hospodyňky tak musely obal nechat okapat a poté promačkat, aby si byly jisté, že mléko v přepravce nebylo původně právě v jejich obalu. Ještě však neměly vyhráno a obal občas nevydržel cestu domů. Alespoň že tenkrát frčely praktické nákupní síťovky, ze kterých tekutina rovnou odtékala na chodník nebo na podlahu autobusu.
Je libo osminka másla?
Prodavačky za pultem ochotně lidem rozkrajovali bochníky chleba, na poloviny, na čtvrtiny, jak kdo potřeboval. Na každém bochníku byla znatelná číslice, která prozrazovala, kdy byl upečený. Krájelo se třeba i máslo a droždí se prodejnách porcovalo na malé kostky, které se balily do papíru a prodávaly na váhu.
Na delikatesách se usazoval prach, v kurzu byla husí krev a luncheon meat
Nikdo by dnes nevěřil, že i v zapadlých vesnických obchodech se na policích válel pod vrstvou prachu pravý ruský kaviár. Stál pár korun a lidé o něj nestáli. Raději sáhly v regálu vedle něj, kde se nacházely krevní tučnice, luncheon meat, vepřové či hovězí ve vlastní šťávě, sardinky nebo chalupářský guláš. Pro chataře a chalupáře byly pokladem játrové paštiky a polévky v pytlíku, které dodnes vyrábí Vitana. Lidé si je vozili i na dovolenou, kde je často připravovaly v kempu na ohni. Když se vylepšily, najedla se za pár korun celá rodina.
Za luxusní a dražší zboží v konzervě byly považované mandarinky. Lidé si marně pokládali otázku, proč nejsou čerstvé na pultech v oddělení zeleniny, ale kupují je zavařené s cukrem odněkud z ciziny, snad z Číny.
Pivo jen ve skle a limonády plné cukru
Pivaři v té době jásali. Hořký nápoj byl levný a nikdy ho nebyl nedostatek. Držel si nízkou cenu i v dobách, kdy se něco nenápadně zdražilo a říkalo se, že kdyby vláda lidem sáhla na levné pivo, byla by revoluce.
Pivo chutnalo jinak a nebylo trvanlivé. V létě tak bylo třeba každou lahev v obchodě obrátit a zjistit, zda je obsah čirý a bez plavajících kvasinek. Pro děti a abstinenty byly v obchodě třeba minerálky jako Hanácká kyselka, ale většina lidí sáhla po sladkých limonádách. Některé byly jen pro silné žaludky. Hustá sladká mrkvová limonáda žízeň nezahnala. To ani Kofola, ale ta byla výtečné chuti a žádaná. Cukr v nápojích v té době nikdo neřešil, přesto nebylo tolik dětí z nadváhou. Mělo to důvod – volný čas trávily venku, v pohybu.
Hit jménem Granko
Mezi nedostatkové zboží často patřilo kakao, hlavně bylo třeba si ho zajistit před obdobím, kdy se peklo. To už v obchodech nebylo ani pod pultem. Ranní příprava kakaového nápoje zdržovala. Chtělo to značný um, aby se hnědý prášek hladce rozpustil. Malou revolucí pro starostlivé maminky bylo instantní kakao v prášku, které bylo i s cukrem a rozpustit šlo hladce. Hvězdou snídaňových hrnečků se nakonec stala novinka Granko. Bylo méně sladké než to dnešní, ale děti se po něm mohli utlouct.
Jablíčka a rybíz trochu jinak
Mezi další nezapomenutelné produkty československých prodejen patřilo ovocné víno. Běžně bylo k mání jablečné (zvané čůčo), rybízové a třešňové. Právě tento nápoj se stal pro většinu dětí tím „prvním zakázaným ovocem“, které z rodiny alkoholu ochutnaly (když nepočítáme babiččin rum na pečení nebo sváteční vaječný likér do kafé). Ač se na lahvi uvádělo, že obsah alkoholu ve víně je malý, účinky byly nad očekávání silné, hlavně druhý den. Největším lákadlem byla dostupnost těchto ovocných vín. Dětem stačilo doma vzít pár vratných lahví a mohly nakupovat. V některých samoobsluhách se tento alkohol dokonce nacházel mezi mošty a prodavačky nic proti lahvi v košíku nenamítaly.
Celou prodejnou se linula vůně kávy
S kávou v běžných prodejnách nebylo co řešit. Nabídku tvořily malé sáčky (Standartní směs 50 g) se zrnky kávy, která se mlela přímo na prodejně. Někdy tuto práci dělaly prodavačky a tak se prodávaly otevřené sáčky umleté kávy, jen s ohnutým okrajem. Jenže prodavačky si rády nechávaly „desátek“ a tak většina lidí si kávu mlela sama. Bylo nutné po umletí nárazy nebo prsty dostat z hrdla mlýnku to, co v něm ulpělo. Prodavačky to neviděly rády a tak takové mletí kávy bylo trochu jako „nákupní dobrodružství“. Jenže nikdo nechtěl nechávat dvě porce kávy někomu, kdo si přijde umlít po něm. Mezi luxusnější produkty se řadily malé sáčky umleté kávy (Fenix) v hezkém obalu. Cena byla však vyšší a tak se tento produkt kupoval spíše jako dárek nebo zamyšlený úplatek, třeba sestřičkám do nemocnice, aby se „lépe staraly“. Pokud chtěl vybíravý zákazník opravdu dobrou kávu, musel si zajít do Tuzexu, později do některé z prodejen Eso, které nabízely luxusnější potraviny za koruny (na rozdíl od Tuzexu).
Pamlsky pro děti i dospělé
Podle sortimentu v obchodech to vypadalo, že dospělí snad mlsají jen bonboniéry. V regálech obchodů jich bylo opravdu hodně, dokonce měly i atraktivní obal, ale většina z nich nebyla moc chutná. Proto často kolovaly a většina obdarovaných tak nechala krabičku zabalenou v jednoduchém balícím papíru doma ve spíži a při první příležitosti ji „poslala dál“. Těch dobrých bonboniér (třeba višně v čokoládě) moc nebylo a v obchodě se po nich vždy „zaprášilo“.
Svět dětských pamlsků byl pestrý a cenově dostupný. Když se objevila novinka, jako například cucavé bonbony Bon Pari, děti je jednoduše musely ochutnat. Díky našim čokoládovnám bylo na trhu dost kvalitních sladkostí, ale když se někde objevila tabulka čokolády třeba s německým obalem, byl to hit. Stejně žádané byly v teplých dnech i nanuky, oblíbený byl tvarohový Míša. Býval větší a o hodně levnější, než je dnes. Mezi „to dražší“ patřila třeba polárka nebo pravá Ruská zmrzlina. S tou dnešní se vůbec nedá srovnávat. Stejné je to u Lentilek, které se prodávaly v modré papírové krabičce a chutnaly skvěle, ne tak chemicky, jako dnes. Je zvláštní, že právě retro sladkosti si dokázaly najít své konzumenty i dnes. Stejně jako generace padesátníků v dětství měla po kapsách Hašlerky a pochutnávala si na Tatrankách, Fidorkách nebo Studenské pečeti, tak si je mohou vychutnat děti i dnes, jen za úplně jiné ceny a leckdy i v mnohem menším balení.
