Tajemné osmičky provázely útoky revenanta na vesničany u Kadaně. Když ho pacifikovali, řval jako tur
Foto: Creativa Images / Shutterstock
Obyvatelé vesnice Blov nedaleko Kadaně tvrdili, že se v roce 1337 stali cílem útoku upírského pastýře. V knize z roku 1687 se píše, jak mrtvý pastýř vycházel z hrobu a za osm nocí vysál krev osmi vesničanům, kteří všichni zemřeli během osmi dní.
V příběhu stojí, že vesničané v panice pastýřův hrob vykopali a přibodli jeho tělo k zemi kolíkem. Ale upíra nešlo tak snadno zničit. Vesničanům se vysmál, poděkoval jim, že mu poskytli klacek na zahánění psů, vytrhl si kolík z těla a jeho noční hodování pokračovalo. Zoufalí vesničané poslali pro místního popravčího, který mrtvolu naložil na vůz a jel ji spálit, uvádí Sarah Bartlettová v knize Průvodce po mystických místech světa.
Příběh domorodců pokračoval tak, že když vůz vyjížděl z vesnice, mrtvola náhle obživla, začala divoce vřeštět a máchat rukama a nohama. Jakmile vůz dojel do temného mlází, začali vesničané do upíra opakovaně bodat, až z něj všude po voze tryskala krev. Upíra i vůz pak spálili a říká se, že od t doby už měla Kadaň v noci klid.
„V této odlehlé vesnici udeřil upír osmkrát během osmi nocí a dokázal si sám vytáhnout kolík ze srdce.“
Podle Aleše Česala a jeho webu s podtitulkem Vítejte ve světě tajemna a záhad se tento dávný příběh odehrál takto:
„K roku 1337 se Václav Hájek z Libočan zmiňuje o upírovi, který se zjevoval nedaleko Kadaně ve vsi Blov. Známe i jméno a profesi dotyčného přízraku. Ten rok totiž zemřel pastýř jménem Myslata. Pohřbili jej u kostela, ale Myslata každou noc vstával a chodil po okolních vsích. Děsil lidi a mluvil s nimi jako za svého života. Později začal lidi připravovat i o život.“
V kronice se podle informací Aleše Česala konkrétně píše: „Že nebožáky dávil. Každý, kdo přišel k jeho příbytku a zavolal jeho jméno, do osmi dní zemřel. Když Myslatovo řádění nebralo konce, sešli se sousedé z Blova i okolních vsí a radili se, co s netvorem. Po poradě nechali vykopat upírův hrob a pastýřovo tělo probodli dubovým kůlem. Když se tak stalo, on jako kdyby se jim vysmíval, pravil: ,Ó, to jste mi velmi uškodili, že jste mi dali ten kyj, abych se psům bránil.´ A hned té noci opět vstal a lidi strašil a dávil mnohem více než předtím.“
„Ve většině upírských příběhů se mrtvoly kradou ke svým obětem ve spánku.“
Nebohým vesničanům pomohli „až dva kati, kteří vykopaného nemrtvého položili na vůz, k němuž jej přivázali v pase provazem. Házel sebou jako živý. A když jej vezli, hrozně řval, ne jako vůl, ale jako to nejhroznější hovado. Vola, jsem řvát neslyšel, jelikož jich velice ubylo, takže si tu podívanou nedovedu ani představit. Ale asi muselo jít o něco strašného. Pak ho položili na hranici a přivázali ke kůlům zatlučeným do země. Jeden z katů jej bodl naostřeným dubovým kůlem do boku. Krev z něj tekla jako z hovada, a když ho pálili, řval jako osel. Po upírově kremaci vše zlé ustalo,“ převyprávěl temný příběh Aleš Česal.
Byl to upír, nebyl to upír?
Podle autora webu je v tomto jednání pastýře Myslaty písemně doloženo jako jeden z nejstarších případů na našem území. „Je otázkou, zda šlo o skutečného upíra. Způsob likvidace – dubový kůl a pohřeb žehem – by tomu nasvědčoval. Ale to, jak dávil, zabíjel lidi, spíše připomíná upírovu sestřenici moru, můru, která lidem sedala ve spánku na hruď a dusila je,“ zamýšlí se Česal.
„Místo slova upír by bylo snad v Myslatově případě na místě užívat termín revenant, tedy ten, kdo se po své smrti vrací mezi živé. Do této kategorie spadají jak upíři, tak i další nemrtví. Třeba ten, jakého známe z Erbenovy Svatební košile. Báli se jich už naši slovanští předkové v raném středověku, konstatuje spisovatel a historik Aleš Česal.
