Turínské plátno je tajemná křesťanská relikvie, která je záhadou nejen pro samotné věřící, ale i ateisty a především vědce

Cesta Turínského plátna

Traduje se, že krátce po Kristově smrti bylo plátno přesunuto do Edessy, odkud následně putovalo do Konstantinopole. Odtud jej společně s Mandylionem, který měl být v plátně údajně také zabalen, převezli účastníci čtvrté křížové výpravy do Francie. Z hlediska historie jde však pouze o legendu. Co se s rouchem dělo před 14. stoletím a zda vůbec existovalo, nikdo neví. První zmínky o Turínském plátně totiž pochází z roku 1354, kdy mělo být ve Francii vystavováno rytířem Geoffroi de Charny.

Jeho vnučka roku 1453 plátno prodala rodu Savojských, za což byla církví exkomunikována, ale získala tím dva hrady. Následně roku 1578 plátno putovalo do kaple v katedrále sv. Jana Křtitele v Turíně, odkud pochází jeho současný název a kde se také doteď nachází. Jedinou výjimkou bylo období druhé světové války, kdy bylo plátno uschováno z důvodu možného poškození při bombardování. Ve skutečnosti důvodem uschování neměl být ani tak strach z poškození, ale z posedlosti Adolfa Hitlera křesťanskými relikviemi, a tedy možností, že by se Turínské plátno dostalo do rukou vůdce.

Málem bylo zničeno, a to hned několikrát

Budeme-li věřit legendám, pak bylo Turínské plátno v ohrožení hned několikrát. Pokud se plátno skutečně nejdříve nacházelo v Edesse nebo Konstantinopoli, pak mohlo být v ohrožení hned několikrát. Edessa byla několikrát dobyta. Konstantinopol byla do doby čtvrté křížové výpravy obléhána hned šestkrát a útok křižáků byl dokonce úspěšný. Během těchto obléhání mohlo být roucho, do kterého měl být údajně zabalen Ježíš Kristus, v nebezpečí hned několikrát. To jsou ovšem všechno pouze dohady.

Turínské plátno však mohlo být skutečně zničeno při požáru, a to hned dvakrát. Poprvé ještě ve Francii v roce 1532 při požáru kaple, ve které bylo uschováno. Odtud je také poškozeno jak ohněm, tak údajně také vodou. Zda však bylo poškození vodou způsobené hašením plátna, se jistě neví. Co ovšem víme, je, že plátno bylo poškozeno roztaveným stříbrem z relikviáře, které látku propálilo. S přesunem do Turína se Turínské plátno dočkalo svého již legendárního jména, ale na několik století také zaslouženého klidu. Ten však narušila především druhá světová válka a obavy jak z bombardování Turína, tak z relikviemi posedlých nacistů. Válku naštěstí přežilo, ale ani to pro Turínské plátno nakonec neznamenalo konec ohrožení.

V roce 1997 totiž v místě uschování propukl požár. Zda šlo o náhodu, nebo dílo žháře, se neví. Přivolaní hasiči, kteří si byli vědomi, jaký poklad je v místě požáru uložen, rychle přispěchali na místo. Jeden z nich, Mario Trematore, nehodlal nechat Turínské plátno za žádnou cenu shořet a s velkým kladivem se ho rozhodl zachránit. Neprůstřelné sklo se mu podařilo částečně poničit a s pomocí ostatních hasičů relikvii zachránili. Dnes je bezpečně umístěno ve speciální nádobě naplněné argonem, kde je pod kontrolou jak teplota, tak i vlhkost. Tato nádoba je navíc opět chráněna neprůstřelným sklem.

Předmětem debat po staletí

Roku 1389 biskup Troeyský informoval papeže Klementa VII., že se jedná o podvrh vytvořený umělcem, který se mu měl doznat. O pravosti plátna následně spekulovali další papežové, kdy někteří v jeho autenticitu věřili, a jiní roucho brali pouze jako ikonu, nikoliv relikvii. Od konce 19. století se věda snaží přijít s definitivní odpovědí.

V roce 1988 bylo umožněno otestovat vzorky plátna. Podle testů mělo plátno vzniknout ve 14. století. Konečnou odpovědí to ovšem není, jelikož různé způsoby zkoumání přicházejí s odlišnými odpověďmi, kdy některé plátno zasazují do století prvního a jiné do čtrnáctého. Poslední výzkum metodou WASX se přiklání k možné pravosti plátna. Na definitivní odpověď, zda jde skutečně o roucho, do kterého byl Kristus po smrti zabalen, nebo o dokonalý podvod, si ještě budeme muset počkat.