Nazí havajští surfaři učarovali Marku Twainovi. Předvedli mu oceán jako domov božstev a duchů
Foto: Frank Davey - Bishop Museum / Public Domain, Wikimedia commons
5 min
„Jízda v tubusu je pozoruhodným zážitkem bytí či nebytí, okamžikem, kdy se život dokonale zaostří, kdy bezprostřednost a naléhavost okamžiku vystřídá pocit klidu, vědomí, že člověk je spojen s celou strukturou vesmíru,..."
Reklama
"...jízda v naprosto tichém a osamělém vodním tunelu, pocit, že minulost klouže za ramenem, přítomnost je pod nohama a budoucnost je těsně před vámi, mimo dosah, reprezentovaná točícím se, hypnotickým, valícím se vodním tunelem těsně před vámi.“
Shaun Thompson, legendární jihoafrický surfař, po jedné jízdě zopakoval to, co cítili surfaři už před třemi tisíci lety, když se vezli na mohutných vlnách, které stvořil oceán. To, co se stalo před nedávnem tzv. glamour sportem, spojeným se symboly americké nadměrnosti - drahé vybavení, obrovská komerční podpora, obnažená prsa bílých mužů s dlouhými blond vlasy a nekonečné zásoby piva -, bylo pro starověké národy Polynésie, Peru a západní Afriky posvátným a rituálním úkonem, který je přibližoval k tlukotu srdce přírody a k přímému spojení s jejich božstvy.
Úvodní snímek k článku: Jedna z prvních fotografií surfaře na pláži Waikiki s prknem alaia z roku 1898. Osamělý havajský surfař, oblečený v tzv. malo na pláži Waikiki, nese jedno z posledních surfových prken alaia. Surfaře Charlese Kauhau fotografoval Frank Davey roku 1898 v mnoha pózách, ale na žádné z nich Kauha nesurfuje.
Surfování jako náboženství a způsob života
Polynésie s ostrovy jako jsou Havaj, Tahiti, Samoa a Fidži, je všeobecně považována za rodiště surfingu. Polynésané měli hluboký vztah k oceánu, který hrál v jejich životě ústřední roli. Surfování pro ně nebylo jen prostředkem dopravy nebo trávení volného času, ale také duchovní praxí a způsobem, jak se spojit se svými bohy a přírodními živly.
Domov božstev a duchů
V polynéské kultuře byl oceán považován za posvátnou entitu, kterou obývají mocná božstva a duchové. Surfování se stalo způsobem, jak tyto božské síly uctít a komunikovat s nimi. Věřilo se, že jízda na vlně umožňuje jednotlivcům využívat energii a sílu oceánu a vytvářet spojení mezi fyzickou a duchovní sférou. Síla, kterou vyzařují oceánské vlny, je to, co nutí surfaře i dnes vyrazit na oceán a sjíždět vlny.
Domorodí Havajci si uchovávali soubor tradičních příběhů a písní, které vyprávěly o vznešených postavách, jež vládly zemi a brázdily vlny. Havajská tradice umožňuje datovat surfování na ostrovech až do čtvrtého století.
Mark Twain byl uchvácen
Při čtení cestopisu Marka Twaina Roughing It (česky vydáno pod názvem Jak jsem se protloukal, který vyšel v roce 1872 – pozn. aut.), narazí čtenář na následující pasáž (pouze lehký překlad z angličtiny). Twain byl zřejmě jedním z prvních spisovatelů, kteří byli svědky surfování v Havajském království:
„Na jednom místě jsme narazili na velkou skupinu nahých domorodců obojího pohlaví a všech věkových kategorií, kteří se bavili národní zábavou - koupáním: na surfu. Každý pohan pádloval tři sta nebo čtyři sta metrů na moře (vzal si s sebou krátké prkno), pak se postavil čelem ke břehu a čekal, až se objeví obzvlášť ohromná vlna; v pravou chvíli hodil prkno na její zpěněný hřeben a sebe na prkno, a tu se přiřítil jako puma! Nezdálo se, že by bleskový rychlovlak mohl uhánět rychlostí, která by mu zvedala vlasy.“
Mark Twain surfařem
„Později jsem se jednou pokusil o surfování, ale neuspěl jsem. Prkno jsem umístil správně a ve správný okamžik, ale sám jsem se (na něj) netrefil. Prkno narazilo na břeh ve tři čtvrtě vteřiny, bez nákladu, a já jsem zhruba ve stejnou dobu dopadl na dno a vypil pár barelů vody. Nikdo jiný než domorodci nikdy důkladně neovládá umění příbojové koupele."
Ikonické prkno
Alaia je tenké surfové prkno s kulatým nosem a čtvercovým ocasem, na kterém se jezdilo na Havaji před 20. stoletím. Prkna byla asi 200 až 350 cm dlouhá, vážila až 50 kg a obvykle se vyráběla ze dřeva stromu koa. Od moderních surfů se liší tím, že nemají břišní ploutve, ale spoléhají na ostrost hran, které drží prkno na vlně.
Původ prkna alaia sahá tisíc let do minulosti. Havajské slovo lala popisuje jízdu na surfovém prkně alaia. Lala je slovo, které lze nalézt dodnes v havajském slovníku a které znamená „kontrolovaný skluz ve vlnách při surfování na prkně". Prkno alaia princezny Kaʻiulani, které měří 7 stop a 4 palce, je vystaveno v Bishop Museum v Honolulu. Princezna byla jediným dítětem princezny havajského království Miriam Likelike a skotského obchodníka Archibalda Scotta Cleghorna.
