Jak mohl staroslovanský tchán legálně lehávat s manželkami svých synů aneb Žena ani pole nesmí zůstat ladem
Foto: Roman Mikhailiuk / Shutterstock
4 min
Promiskuitní chování obou pohlaví bylo ve společnosti starých Slovanů běžné. Zprávy z 10. století již mluví o trestech za cizoložství. Tyto zprávy však pouze potvrzují, jak snadno se dala najít ta „ztracená harmonie“ s přírodou, kterou křesťanský svět zatratil.
Reklama
Thietmar Merseburský například psal o tom, že "ženě, která cizoložila, obřezali labi, odříznutou kůži zavěsili na dveře domu, ve kterém bydlela, na postrach vstupujícím"(na podobné téma jsme psali v článku Slovanské ženy se těšily v zahraničí jedinečné pověsti. Jako zcela věrné byly popsány anglickému králi), vykresluje tehdejší chování našich předků Giuseppe Maiello ve své habilitační práci na téma Polarita sexuality a smrti Soubor etno-antropologických studií na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
Křesťanství mohutně brojí proti pradávným zvykům
Podle Maiella však byly podobné formy represe již součástí urbanizovaného sociálního prostředí, silně ovlivněné feudální křesťanskou kulturou, která v té době dosahovala značného rozmachu. S christianizací se však rozšířilo písmo, a tím i zprávy o zvycích obyčejných lidí. Existuje například obrovské množství církevních kázání proti znesvěcení manželského lože.
Manželské lůžko zvoucí?
Díky práci etnografů máme také doklady o tom, píše Giuseppe Maiello, že u Slovanů manželské lůžko nikdy nepředstavovalo nepřekonatelnou hranici. Skutečnost jako taková se opravdu podstatně liší od toho, co se obyčejně o slovanských národech říká.
Rusko, oblast Volhy
Například rolníci na Volze nechávali na pokoji muže, který se dopustil cizoložství s manželkou vojáka, protože „vojákyně je považována za oddělenou od venkovského obyvatelstva. ", jak informátor vyprávěl Vladimiru Solovjevovi (ruský filozof, teolog, spisovatel 19.st – pozn.). Mohla se tedy chovat, jak uznala za vhodné.
Východoevropské Polesí
V Polesí mohla mít žena vojáka mnoho milenců, aniž by jí to manžel po návratu vyčítal.
Polesí je historický a geografický region ve východní Evropě. Jeho hranice nejsou přesně vymezeny. V zásadě se jedná o rozsáhlou řídce zalidněnou oblast na pomezí Běloruska a Ukrajiny s přesahy do Polska a Ruska.
Polsko
Podle Maiella bylo v Polsku bylo přípustné, že žena bude nepřítomnému manželovi nevěrná a to se souhlasem jejích rodičů: „aby domácnost nepřišla nazmar", jednak proto, že pro dobrý chod hospodářství byla mužská ruka považována za potřebnou a za druhé z obavy o budoucnost, kdyby rodina neměla dostatek synů.
Litva
V Litvě se rodiče vdovu snažili přemluvit, aby přivedla domů nového manžela a pokud se zdráhala znovu vdát, podněcovaly ji k soužití „na slovo", přičemž děti narozené z tohoto svazku považovali za legitimní, to znamená, že měly právo dědit stejně jako děti ze svazku manželského, tedy jako děti jedné matky, i v případě, že šlo o majetek patřící prvnímu muži. Vdova měla naprostou volnost.
Slavonie
Ve Slavonii (historická země ležící mezi řekami Drávou, Sávou a Dunajem, rozdělená v současnosti mezi Chorvatsko a Srbsko – pozn.) býval například hon na svobodné mládence, který pořádaly vdovy, přirovnávaný k vodám Sávy, neustále zmítané vlnami. Jinak řečeno, lidový zvyk připouští, aby neužívané svatební lůžko bylo k dispozici manželce, asi „jako neobdělávané pole může zorat cizí člověk".
„Ani žena, ani pole nesmí zůstat ladem"
Je to zvyk, kterým se vysvětluje tzv. snochačeství východních a jižních Slovanů, to znamená právo, které si osobuje tchán, lehat s nevěstou, není-li syn dostatečně zralý nebo není přítomen. Nejde při tom o to, že by manželské pouto bylo nepevné, ani o touhu, ale o splnění požadavku plodnosti.
Snochačství bylo obvyklou praktikou na ruské vsi, při které se muž, hlava početné rolnické rodiny žijící v jedné místnosti, pohlavně stýká s mladšími ženami, obvykle s manželkou svého syna. Slovo pochází od snacha, odtud snochačestvo, snochačství.
